Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Cesta v čase 13.

 

Hermioně se Asterie zamlouvala, připadla jí jako milá dívka. A nemohla si nevšimnout, jaké na sebe s Dracem vrhali pohledy. Ti dva mezi sebou něco měli, to je jisté. Koneckonců, proč ne. Z úvah Hermionu vytrhnul křik, který se ozýval odkudsi z útrob hradu.

Všichni v komnatě zpozorněli. Kouzelníci si připravili hůlky a Ladislav stál připravený tasit meč. Do místnosti se s hromovým rámusem přiřítili Ron, Harry, Haralad, kocour Habakuk, pes Borůvka a orel Alfréd. V patách měli stráž.

„Průšvih!“ Zasupěl Ron. Všichni v komnatě na nově příchozí vyvalili oči. „Co to proboha vyvádíte!“ Vřískla Hermiona, ani nestačila cítit úlevu, když viděla Harryho živého. Stráž se začala cpát do pokoje.

Situaci zachránil Ladislav, který si přísným a nesmírně panovačným způsobem vojáky zpacifikoval.  Zůstali poslušně stát, jen zbraně měli stále připravené. „Použijte na ně nějaké kouzlo, ať odtud vypadnou! A pokud možno ať si nic nepamatují!“ Zasyčel na kouzelníky Habsburk.

Draco vykročil, mávl hůlkou a celá skupina vojáků jakoby zamrzla. „Vymažeme jim paměť, to nebude problém, ale co KSAKRU měl znamenat ten váš vpád, Pottere! Nikdo o nás nesmí vědět a vy jste se přiřítili jako stádo volů!“  Harry s Ronem vzteky rudli, ale s odpovědí je přeběhl Harald. „Nezlob se, ale neměli jsme moc na výběr… Ron se dostal v jedné krčmě do potíží a nějak se nám to vymklo kontrole. Až ty vojáky vyprovodíš, tak vám všechno povíme.“ Harald mluvil naprosto klidným, věcným tónem, což Draca trochu ukonejšilo. „A kdo vlastně jsi ty? A kde je Bohemund?“ Dracovi došlo, že nikde nevidí Bohemunda a místo něj se s Harrym a Ronem objevil úplně neznámý muž. „Pošlete ty vojáky do háje a pak vám to povíme.“ Řekl smutným hlasem Harry.

Draco kývnul a s Hermionou použili na muže kouzlo „Obliviate“. Všichni se na patě otočili a odrachotili pryč.

„Tak a můžete spustit. Myslím, že jsme všichni náramně zvědaví, co se vám přihodilo.“ S těmito slovy se Draco usadil na jednu z židlí. Pak se zarazil, znovu vstal, vzal Asterii za ruku a představil jí nově příchozím. Přidal jim k tomu i krátké vysvětlení, jak k té krásné bytosti přišel. Harry a Ron si vyměnili významné pohledy – oběma bylo jasné, že je Draco z Asterie úplně vedle.

„Já radši začnu vyprávět, ať to máme z krku.“ Vydechl Harry. „Tenhle pořízek se jmenuje Harald a byl Bohemundův…“ V tom se tak trohu Harry zarazil – co vlastně Harald byl? Měl pocit, že víc než přítel. „No, zkrátka přítel. Byl proměněný v ropuchu a ukázal se nám až ve chvíli, kdy jsme na Housce bojovali…“ Harry ostatním všechno vypověděl. I to, jak šli s Haraldem a zvířaty do Prahy velkou část cesty pěšky a vstřebávali ztrátu Bohemunda. „A nakonec jsem udělal velikou hloupost, protože jsem Ronovi poslal Patrona. Ani ve snu by mě nenapadlo, že bude sedět v hospodě plné mudlů. Asi si umíte představit, co se tam muselo dít, když se jim tam zjevil Patron…“ Řekl ztrápeně Harry. „Já si netroufal posílat zprávu vám přímo sem. Ale teď po nás jdou mudlové. Píchli jsme do vosího hnízda. Inkvizice by si na nás smlsla.“

Všichni byli Bohemundovou ztrátou zdrceni. Ale teď měli nový problém. Inkvizitory. „Budeme muset být nesmírně opatrní. Je jasné, že vás hodně lidí vidělo, ale když se budete vyhýbat místům poblíž té hospody, třeba to časem vyšumí, na stráž jsme použili paměťové kouzlo…“ Hermiona sama svým slovům nevěřila. Nicméně jejich cíl byl dostat se domů a pokud možno zachránit Ladislava.

„Jak jsi vlastně uspěl ty, Draco?“ Harry na chvíli úplně zapomněl na knihu. Draco knihu vytáhl z vaku a podal jí Harrymu. „Mise splněna. Ale nebýt Asterie, tu knihu bych sháněl hodně těžko.“ Harry hvízdnul. Nálada se mu trochu zlepšila. Už mají kouzlo na otevření brány. Ještě zbývá bránu najít…

„Myslím, že už bychom se neměli rozdělovat. Rozhodně ne pokud to nebude nezbytně nutné. Co kdybyste si hráli na dvořany? A soustředili se na bránu tady v Praze?“ Ladislav měl nutkání držet si všechny své přátele u sebe. Dost dobře své pocity neuměl vysvětlit, ale tihle občas blázniví kouzelníci byli něco jako jeho rodina, kterou nikdy neměl.

Kouzelníci se po sobě podívali. Nikdo neměl námitky. Všichni se začali připravovat na své úlohy. Haralda se rozhodli vpašovat do osobní královské stráže. Zatímco Asteria měla být dvorní dáma a Ron, Draco a Harry byli pasováni na vážené cizokrajné hosty. Jenže Asteria si dupla, že chce být manželka Draca. Vypadala, že prohodí zdí každého, kdo by jí chtěl nějak odlákat od Draca. Nakonec tedy kývli. Draco byl sice nejdřív zaskočený, ale nakonec vypadal nadmíru spokojeně.

Ron najednou vyskočil, jako když ho píchla vosa. „Jeden chlápek v hospodě vykládal o divném místě někde na Zbrosloví? Má to být klášter, který byl poničený při nedávných válkách.“ Ladislav, který se upravoval, aby vypadal jako důstojná osoba, najednou ve své činnosti ustal. „Nemáš na mysli náhodou Zbraslav? Tam je klášter. Pochovávali se tam Přemyslovci. A bratr mého děda, krále Zikmunda tam také ležel. Za války Václavovy kosti rebelové rozházeli a zneuctili.“

„Ty jsi Přemyslovec?“ Harryho mozek jako by pracoval na částečný úvazek. Draco protočil oči. „Ne, není. Ale jeho předci byli Přemyslovci. Ladislav má v sobě přemyslovskou, lucemburskou a habsburskou krev, víš? Každopádně se na Zbraslav podíváme. Musíme se chytit úplně všeho.“

Pomocí kouzel si všichni kromě Ladislava a Hermiony upravili oblečení tak, aby vypadali jako mudlové a nebudili podezření. Harald byl jako voják ve svém živlu. Ale Harry s Ronem byli celí nesví. Zatím neměli moc příležitostí pochytit, jak PŘESNĚ se mají chovat. Dohodli se, že se budou snažit splynout, jak jen to půjde. Co si myslel Draco, bylo dost těžké určit. Nasadil chladnou aristokratickou masku. Asteria po jeho boku jen zářila. Hermiona se nemohla zbavit úsměvu, když ty dva pozorovala. Byli krásný pár. Ale také si nemohla nevšimnout, jak se neustále Harald díval na Harryho. Což o to, díval se na Harryho hezky, až MOC hezky. Hermiona jen doufala, že Haraldovy pohledy neznamenají to, co si myslí, že znamenají. Harry si nejspíš ničeho nevšimnul. Aby své myšlenky odehnala, ukázala Hermiona rukou na zvířata, která se uvelebila v komnatě.

„Co uděláme se zvířaty?“ Jen co to dořekla, všechna havěť se na Hermionu podívala.

Harald a Harry se začali smát. „Budou s námi muset zůstat. Už jsme mysleli, že jsme o ně během boje na Housce přišli. Ale pořádný kus od hradu se všichni najednou objevili, jako by se nechumelilo. Bohemundovi  hodně dlužíme. Tak se mu aspoň postaráme o zvířata. Vždyť nikomu překážet nebudou.“  Harry to říkal způsobem, kterému se nedalo odporovat. Harald se na Harryho zářivě usmíval.

Jakýsi muž, tvářící se jako ředitel zeměkoule, náhle vstoupil do místnosti. Když si všiml, že je plná lidí, zarazil se. Když zahlédl Ladislava, málem se sesunul k zemi. „Veličenstvo! Omlouvám se za vyrušení, ale nevěděl jsem, že jsi v Praze!“  Všichni měli co dělat, aby nevyprskli smíchy.

„S mou nastávající chotí, královskou výsostí Magdalenou z Valois a našimi hosty jsme přicestovali dnes v noci. Nechtěli jsme být rušeni. Očekávám, že budeš zachovávat mlčení. Mé hosty i mou nastávající hodlám uvést sám.“ Ladislav panovačně odsekával slova a na služebníka se díval úkosem.

„Jistě, Výsosti. Jak je libo. Já jsem tvůj komorník. Pan Jiří Poděbradský mě vybral. Měl jsem dohlédnout na tvoje komnaty…“ Muž se nafukoval, až to vypadalo, že hodlá buď prasknout, nebo rovnou někam odlétnout. Ron se „nenápadně“ svíjel v tichém smíchu.

„Zadrž! S panem Jiřím si promluvím později. A tebe samozřejmě hodlám využít. Jak se jmenuješ?“ Ladislav měl chuť Rona uškrtit.

 „Boček, Výsosti. K tvým službám.“ A hluboce se uklonil. Boček byl poměrně malý, hubený s velkýma očima, dlouhým nosem a úzkými rty. Vlasy na čele mu ustupovaly. Svým zjevem budil dojem, že je neustále ve střehu. Vypadal jako někdo, kdo je připravený být svému pánu neustále v patách.

„Dobře. Tak tedy, Bočku, jdi za panem Jiřím a sděl mu, že jsem v Praze. Ať přijde jen on a překladatel. Chci s ním mluvit co nejdřív, nejlépe v této komnatě, ještě než se o mém příjezdu dozví ostatní. Tvoje služby v tuto chvíli nepotřebuji. Nicméně dej příkaz sloužícím, ať připraví pohoštění.“

Boček se ukláněl, div se nepřelomil vejpůl. Vycouval ze dveří a byl pryč.

Ron se rozesmál nahlas. „To je ale zjev! A vsadím se, že se od tebe nehne, Ladislave!“

Hermiona se sice taky tvářila pobaveně, nicméně se ovládala mnohem líp než Ron. „Proboha, Rone! Chovej se trochu rozumně. Snaž se být důstojný cizinec a ne praštěný puberťák.“

Ron jen cosi brblal, ale už se raději nesmál. Harry odsunul zvířata do menšího zadního pokoje. Přeci jen zde působila trochu nepatřičně. Ladislav netrpělivě přecházel sem a tam. Draco byl zamyšlený, ale stále nedával vůbec najevo, co si myslí. Harald zíral z okna a pohrával si s mečem. Asteria zkoumala Hermioniny zásoby s bylinami.

Hermiona si uvědomila, že díky Bohemundově zmizení přišli i o léky pro Ladislava. Raději o tom zatím nemluvila nahlas. Měla napsané recepty i zásoby bylin, ale nebyla si jistá, že všechno zvládne připravit sama. Harry a Ron jsou na lektvary kopyta… O Dracových schopnostech si nebyla jistá a o Asterii nevěděla vůbec nic. Co se týkalo Haralda, tak ten uměl akorát bojovat.

„Ladislave, ještě musíš vypít ranní dávku lektvaru. Ostatní dávky ti rozdělím do lahviček a budeš je užívat pravidelně během dne. Jestli ne, tak tě uškrtím. Výsost nevýsost, jasné?“ Hermiona se na Ladislava podívala přísně, stylem paní Weaslyové.

Ladislav se zarazil uprostřed kroku a překvapeně na Hermionu pohlédl. „Jde z tebe strach, víš to? Jistě že budu lektvary užívat. Jinak bys mě asi proměnila v něco ohavného. Ron se má na co těšit, až si tě vezme.“ S úsměvem mrknul na Rona. Král do sebe raději rovnou nalil první dávku. „Děkuji, Hermiono. Díky tobě je mi líp.“ Čarodějka se nakonec přeci jen usmála a schovávala si kamsi do šatů malé lahvičky s lektvary.

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Je čas.“ Vydechl Draco.

 

 

 

 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist