Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Cesta v čase 11.

                 

 

Dargor se zmítal pod náporem útoku Bohemunda a orla. Orlovi se podařilo jedno oko protivníkovi vyklovnout, muž zařval hrozivým hlasem, ale i tak Dargor dál bojoval s velikou razancí, krev mu stékala po tváři, ale on si takové maličkosti vůbec nevšímal.

Bohemund v boji hůlku nevytáhl vůbec, vystačil si s mečem. Dargor, který v jedné ruce držel bič a v druhé meč, hodlal bratra rozsekat na tisíc kousků, naproti tomu Bohemundovi stačilo, useknout Dargorovi hlavu.

Harry se bil jako lev, už ani nepočítal, kolik vojáků dostal. Metal kletby rychlostí blesku a bylo mu jedno, že nekouzelníci byli proti němu v nevýhodě. Harry nehodlal zažít znovu něco podobného, jako když bojovali prvně proti lapkům a on skončil slepý. Potěšilo ho, že se mu s mužem-ropuchou velmi dobře spolupracovalo. Mladý muž byl doslova mlátička, nepoužíval žádná kouzla, ale i tak jeho protivníci padali k jeho nohám jako mouchy, vystačil si s mečem a hrubou silou. Postupem času protivníků ubývalo, což Harry uvítal, protože se hodlal věnovat Bohemundovi a jeho soupeři.

Bohemund něco na orla křiknul a ten se okamžitě stáhnul. Bojovali, s bratrem muž proti muži. Bili se meči takovou silou, až od nich létaly jiskry. Bohemund se snažil Dargora vytlačit pryč z místnosti. Mířil k zadním dveřím, Dargor chtěl tomuto manévru zabránit. Ale Bohemund měl nad bratrem navrch.

Harry zjistil, že už nemá proti komu bojovat a chtěl se rozeběhnout za Bohemundem. Muž-ropucha ho ale chytil za ruku.

„My zatím nebudeme dělat nic. Bohemund nás tu má jako zálohu.“ Muž šeptal Harrymu do ucha, nechtěl, aby ho náhodou Dargor zaslechl. Harry se ze sevření vykroutil, stále pozoroval souboj bratrů, ale vnímal muže vedle sebe.

„Měl to naplánované, že je to tak?“ Harry šeptal, ale byl plný vzteku a nejradši by řval jako blázen.

„Ano, měl a zatím vše probíhá podle plánu.“ Odpověděl, muž-ropucha. Harry už dál nic neříkal, jen s napětím sledoval souboj a čekal na znamení.

 

 

 

Dracovy oči létaly po knihách v policích. Věděl, že hledá velkou knihu v kožené vazbě, ale problém byl, že takových se v knihovně nacházelo mnoho. Nicméně nechtěl ztrácet čas a zrychlil tempo hledání.

Nevěděl ani, jak dlouho už hledá, když se před ním objevila jeho vytoužená kniha. Roztřesenýma rukama jí vytáhl z regálu a četl jemu tak známý nápis: Tempora mutantur nos et mutamur in illis. (pozn.: Časy se mění a my se měníme v nich)

Kouzlem svazek zmenšil a strčil ho do vaku u pasu. Rozhlédl se po místnosti a chtěl Asterii pokynut, aby zmizeli. Jenže dívka v knihovně nebyla. V Dracovi zatrnulo. Kam se poděla?

Odpovědí mu byl Asteriin bolestivý výkřik a hlas zřejmě paní domu, který vycházel odněkud z chodby.

„Jak se opovažuješ ty odporná malá mudlovská šmejdko plížit se v mém domě! Měla’s už být dávno spálená na popel! CRUCIO!“ Paní Schwarzová s gustem týrala Asterii.

Draco se hnal chodbou k Asterii jako velká voda. Prudce zabrzdil pár metrů před čarodějnicí a Asterií, která se svíjela na podlaze a lapala po dechu.

Dracovy myšlenky se zamlžily a on bezmyšlenkovitě zařval. „CRUCIO!“ Stará Schwarzová zavřeštěla a upustila hůlku na zem. Draco její hůlku odkopl někam pryč a pak použil další kouzlo. „Impedimenta!“ A čarodějnice se zmítala na zemi v provazech.

„Accio hůlka!“ Dracovi přistála v dlani lesklá černá hůlka, strčil si jí za opasek a kleknul si k Asterii.

Při pohledu na Asterii jím proběhla vlna nenávisti a měl se co držet, aby Schwarzovou na místě neoddělal.

„Pomůžu ti vstát a hned zmizíme, na hledání tvých věcí není čas, může tu být někdo další.“ Jenže dívka nejevila známky toho, že by se byla schopná postavit na nohy. Jen zírala na Draca a klepala se. Zmijozel si povzdechl a vzal Asterii do náručí. Co nejrychleji mohl, sestupoval s ní po schodech dolů a pryč z domu.

 

 

Byl už večer a Hermiona připravovala Ladislavovi další lektvar. V těžkých šatech si neustále připadala nesmírně nemotorná a tak si je raději sundala (s pomocí kouzel, protože honosné šaty, které nosila, se nedají vysvléknout jen tak) vzala obyčejné, stejně je zatím nikdo neobjevil a s divadlem tak jako tak začnou až ráno. Prohledávala královy truhlice se šaty a našla volnou pohodlnou košili a hodlala do ní Ladislava navléknout.

Král seděl strnule na posteli, ostatně jako od první chvíle, co do jeho ložnice vešli, jen s tím rozdílem, že jeho horečka trochu ustoupila. Hermiona se rozhodla, že s ním bude jednat razantně, protože nechtěla podporovat jeho hroucení se.

„Podívej, co jsem mezi tvými věcmi našla.“ Přistoupila k Ladislavovi a mávala mu před očima košilí. „V tom se budeš cítit pohodlněji. Pomůžu ti s převlékáním a pak si lehneš. Jsem si jistá, že ti zítra bude mnohem líp.“ Položila košili vedle Ladislava a už z něj vysvlékala kabátec. „Počkej, Hermi. Já se zvládnu převléct sám. Moc si vážím tvojí pomoci a mrzí mě, že máš se mnou potíže.“ Ladislav se na Hermionu provinile podíval.

„S tím si vůbec nelam hlavu, kdybych nechtěla, tak tady nejsem. Když budeš potřebovat, zavolej na mě, třídím vedle byliny. Moc se mi tu líbí, ale docela mě mrzí, že od zítřka se tu bude motat spousta lidí. Musím najít dobré místo pro byliny. Nechci, aby je někdo objevil, a všechny je všude s sebou tahat nemůžu.“ S úsměvem odešla ke svým lékům. Ladislav si vzpomněl na své dvě sestry, které byly od něj daleko, a byl rád, že našel novou sestřičku, kterou měl nesmírně rád.

 

Dargor byl Bohemundem definitivně vytlačen z hlavního sálu. Bohemund tlačil bratra chodbou.

„Pozdravuj tam dole otce! Určitě si budete mít o čem povídat vy zrůdy!“ Z Bohemundova hlasu odkapávala nenávist.

Muž-ropucha pomalu vykročil za bratry a Harry se mu držel v patách. Co se právě odehrávalo, bylo děsivé, ale Nebelvír z toho moc moudrý nebyl. Jestli se mu dostane příležitosti, tak Bohemunda donutí zodpovědět pár otázek. V chodbě se rozléhal Dargorův řev.

„Jsem pekelník a plním své poslání! To ty jsi renegát Bohemunde! Jestli se někdy dostaneš otci do rukou, tak budeš prosit o smrt! Vím moc dobře, že tě zblbnul ten starý bláznivý čaroděj a jeho povedený motácký synek, se kterým se pořád taháš! JSI OSTUDA SVÉHO RODU!!!“

„DRŽ UŽ HUBU! Useknu tu tvou velevznešenou palici!“ Bohemund nejspíš ztrácel sebeovládání.

Muž-ropucha najednou vyrazil tryskem k bratrům, Harry se dvakrát nerozmýšlel a pádil za ním.

Bohemund zatím Dargora dotlačil do hradní kaple. Když si všimnul obou mladíků, tak křikl na „ropušáka“. „Víš, co máš dělat!“ Víc neřekl, protože se znovu pustil do boje s bratrem.

„Zelenoočko, pomoz mi!“ Ropucha se vrhl ke kamennému obětnímu stolu a nažil se ho odsunout.

Harry automaticky natáhl hůlku a chtěl pronést zaklínadlo. „NE!!!“ Ropucha na něj vylekaně zařval. „Kouzla ne!“ Harry celý vyjevený hůlku sklonil, poté si ji zastrčil za opasek a postavil se vedle ropuchy a společně zatlačili. Pomalu stůl sunuli z původního stanoviště.

Dargor si najednou všimnul Harryho, nepřestávaje bojovat s Bohemundem, jakoby zavětřil jeho směrem.

A začal se smát jako smyslů zbavený. Bohemund celý zmatený trochu od bratra poodstoupil, ale stále měl meč připravený v pohotovosti.

Harrymu a ropuše se podařilo stůl poodsunout a zela před nimi temná díra, ze které vycházel nepříjemný štiplavý zápach síry. Zacpali si nosy a najednou jim došlo, že už není slyšet žádných zvuků šermu.

Dargor zíral na Harryho a Bohemund strnule stál kousek od bratra.

„O co se snažíš, Bohemunde? Víš vůbec, co je ten kluk zač, nebo ti ta tvoje havěť dočista zakalila rozum?“ Dargor byl Harrym upřímně zaujatý.

„Nevím, o čem mluvíš.“ Bohemund vypadal upřímně zaskočený.

Dargor se znovu zasmál. „Ty chceš mě sprovodit ze světa, ze sebe udělat světce a na pomoc si přizveš TOHLE! Já z něj cítím zlo až sem! Je to můj přirozený spojenec! Aspoň tak to cítím…“

Bohemund si byl vědom toho, že bratrovy smysly byly vždy citlivější než jeho, ale na druhou stranu nebyl hloupý a slepý. Na Harrym mu nic zlého nepřipadalo, ale když to NĚCO Dargor cítil, tak to v chlapci být muselo, co přehlédl?

 

Ronovi bylo úzko. Kráčel po ulici a cítil se, ne on byl naprosto ztracený. Nevěděl, kde má hledat a už vůbec netušil, kde začít. Doufal, že si Harry a Draco vedou lépe než on. A na Hermionu si zakázal myslet. Vešla do jámy lvové a ještě k tomu s tím proutníkem Ladislavem…

Vůbec nevnímal své okolí a nohy ho samy kamsi nesly.

Najednou se zastavil. Vzhlédl a před ním se houpalo domovní znamení, na kterém stálo: U krále brabantského. A z domu se linula nádherná vůně pečeného masa. A tak Ron zapadnul do krčmy. Ostatně s plným žaludkem jde všechno líp, že…

 

 

 

 

Draco s Asterií v náručí vyletěl z domu Schwarzů jako postřelený. Pak se hned přemístili. Draco měl naštěstí dobrou paměť na místa a jména a tak ho napadlo, že se přemístí k jednomu hostinci, který míjeli cestou k sídlu černokněžníků.

Asteria stále byla mimo sebe a tak ji i dovnitř hostince Draco vnesl v náruči.

Hned se k nim hnala hostinská. „Panstvo si ráčí přát?“

Draco se snažil vypadat a jednat klidně, ale ve skutečnosti byl pekelně rozrušený. „Prosil bych pokoj na jednu noc a jídlo bych si přál do pokoje. Moje žena se necítí dobře. Platím hotově a hned.“

Hostinská horlivě přikývla na souhlas a už Zmijozela navigovala k pokoji.

Hostinec byl naštěstí čistý a pokoj prostorný. Hned jak za nimi hostinská zavřela dveře, Draco uložil Asterii do postele a použil na ní několik povzbuzujících kouzel. Zabralo to a dívka začala přicházet k sobě.

Ozvalo se klepání na dveře. Draco opatrně otevřel, ale byla to jen služka s jídlem. Malfoy od ní podnos vzal a přibouchnul jí dveře před nosem.

„Zůstaň v posteli, já ti jídlo nechám na tácu.“ Stále se snažil být klidný, ale vřelo to v něm. Asteria to nejspíš cítila a začala se překotně omlouvat. „Já vím, že jsem hloupá husa, ale nechtěla jsem tě zdržovat. Doufala jsem, že si mě paní nevšimne. Všechno akorát pokazím.“

Dracovi se jí zželelo. Sedl si na pelest její postele. „Podívej, měla’s mi aspoň říct, že jdeš hledat sama, já bych ti to stejně nedovolil, ale aspoň by tě ta stará vražda nemučila.“ Při Dracově pojmenování paní Schwarzové se Asteria rozesmála. Její smích zněl Dracovi jako ten nejkrásnější zvuk na světě. A v tom mu to docvaklo, Asteria musí mít v sobě aspoň kapku vílí krve. Rozhodl se, že se jí ve vhodnou chvíli zeptá na rodinu, nevěřil, že by pocházela z kompletně mudlovské rodiny. No a kdyby, čert to vem!

„Podám ti tác s jídlem.“ Chystal se zvednout, ale Asteria ho chytila za ruku. Klekla si a zadívala se do Dracova obličeje. „Jsi jako můj anděl.“ A políbila ho.

Draco nejdřív ztuhnul, ale pak se naprosto poddal, svalil se s Asterií na postel a hodil za hlavu všechny starosti.

 

TOPlist