Cesta v čase 12.

V Harrym zatrnulo, moc dobře věděl, kam Dargor míří. Všichni na něj zírali, ale nehodlal nic komukoliv vysvětlovat.

První se pohnul Bohemund. Rozhodl se využít bratrovy strnulosti a zaujetí mladým čarodějem, ostatně s ním si to vyřídí později, jestli budou mít možnost…

Bohemund bleskově zhodnotil situaci. Od díry v podlaze stáli s Dargorem necelých deset metrů. Rychle přiskočil k bratrovi a vrhnul se na něj vší silou. Dargor překvapeně vyheknul, ale Bohemund se do něj opřel nadmíru razantně, rozhodl se bratra prostě natlačit do díry, jakkoliv. Dargorovi to po chvíli došlo, ale už neměl čas změnit směr. Tak jen zasekl své ruce do Bohemundova těla a držel se ho jako klíště. Zlostně zasyčel bratrovi do ucha. „Vezmu si tě s sebou, renegáte!“

Harry a muž-ropucha mlčky sledovali bratry. Ale jakmile ropucha zaregistroval, že jsou do sebe zaklesnutí, vypálil k nim. Jenže nebyl dostatečně rychlý. Oba se vrhli do díry a pád se nedal zastavit. Poslední, co zaslechli, byl Bohemundův výkřik. „Utíkejte, hlupáci!“ A pak nastalo hrobové ticho, z kráteru se linul štiplavý zápach a po bratrech nebyla ani stopa.

Harrymu bušilo v uších a dýchal jako o život. Ropucha stál nad kráterem a vypadal, jako že se do něj chce také vrhnout, z očí mu tekly slzy. Pak se otřásl a pohlédl na Harryho. „Je čas vypadnout, zelenoočko.“ Harry jen kývl hlavou a oba se dali do běhu. Všude bylo hrobové ticho, nikde ani stopa po lidech, ale i zvířatech.

Zastavili až v lese daleko od hradu. Oba naprosto uřícení. Sesunuli se na kolena a prudce vydýchávali. Harry koutkem oka pozoroval svého společníka.  Ropušák vypadal strhaně, zase mu tekly slzy. Harry si kleknul před něj. A zašeptal. „Jak se jmenuješ? Děkuju ti za pomoc, bez tebe by to nešlo.“ Zakázal si mluvit o Bohemundovi, nebyl si jistý, že by to unesl. Ropušák vzhlédl a hlubokýma modrýma očima se zahleděl na Nebelvíra. „Harald, ale on mi říkal Harry. Bude mi chybět, ale my musíme jít dál.“ Zhluboka se nadechl a vstal. Harry ho beze slova pozoroval. Vypadal jako válečník z dávných dob, ještě vzdálenějších, než ve kterých se právě nacházeli.  „Haralde, poslyš, nechci, abys měl o mě pochybnosti. Moc dobře vím, že ti leží v hlavě, co o mě Dragor říkal.“ Harald si právě čistil v trávě meč a překvapeně se po Angličanovi podíval. „Já Bohemundovi důvěřoval, jestli ti on věřil, pak ti věřím i já.  Nezajímá mě tvá minulost, hledím do budoucnosti. Vyrazíme za tvými přáteli a také doufám, že se mi podaří sehnat zbroj.“

 Harry na Haralda zíral a byl nesmírně překvapený. Očekával, že na něj spustí palbu dotazů. Harald se mu zamlouval čím dál víc a připadal si s ním v bezpečí, byl tam ale i jiný, neidentifikovatelný pocit. Harald si protahoval ztuhlá ramena, která byla samý sval, stejně jako zbytek bojovníkova těla, narezlé vlasy mu padaly někam pod lopatky. Harrymu najednou svitlo, koho mu připomínal, přesně takhle si představoval dávné severské bojovníky.

Harry byl připravený k odchodu, ale Harald se ještě jednou vrhl na kolena a začal cosi pronášet v nějaké cizí řeči, které Nebelvír nerozuměl, poslední slovo bylo Valhalla.  A Harrymu rázem svitlo.

Harald se zvedl a pokynul svému novému společníkovi, ať ho následuje, padala tma, a tak putovali neviděni, Harryho ani nenapadlo zmínit se o možnosti přemístění, potřeboval si pročistit hlavu.

Draco se probudil a vedle sebe cítil příjemné teplo. Asteria ležela přilepená k Dracově hrudi. Jemně jí probudil, ona zamrkala a šťastně se usmála. Dracovi to nedalo, úsměv opětoval a políbil ji. „Nesmím se už zdržovat. Musím vyrazit do Prahy, jestli chceš, pojď se mnou.“ Pohlédl jí znovu do očí a dodal. „Byl bych moc rád.“ Asteria se rozzářila. „Doufala jsem, že to řekneš, chci s tebou zůstat!“  A objala ho.

Zmijozel by v tom objetí mohl zůstat věčně, ale jemně od sebe Asterii odtrhl a začal se oblékat. Ona ho po chvíli následovala. Když byli připravení, vyslal Draco Hermioně Patrona.

Hermiona ležela v posteli s Ladislavem, měli poměrně těžkou noc, protože Habsburkovi bylo špatně a Hermi přišlo snadnější být s ním, ale zařekla se, že o tom Ronovi nikdy neřekne ani slovo.

Probudil je Patron, který k nim začal promlouvat Dacovým hlasem. „MÁM KNIHU, VRACÍM SE ZA VÁMI, ALE NEBUDU SÁM, TAK SE NELEKNĚTE. DEJTE MI IHNED VĚDĚT, KDY SE MŮŽEME ZA VÁMI PŘEMÍSTIT, NECHCI ZBYTEČNÉ POTÍŽE.“

Hermiona bleskově vystřelila z postele a už posílala svého Patrona za Dracem. Dost se jí ulevilo, přeci jen ten nadutý Zmijozel není k ničemu.

Ladislav zamžoural Hermioniným směrem a tázavě zvednul obočí. „Tak co? Zvládnul to?“ Hermiona se usmívala, Ladislav dnes vypadal poměrně dobře. „Ano, zvládnul. Doufám, že ostatní budou mít také štěstí.“ Ladislav se spokojeně položil do peřin. Ale Hermiona ho začala burcovat. „Musíme se připravit na příchod Draca a taky na tvoje dvořany. Začneme s divadlem.“

Draco nečekal na odpověď dlouho. Hermionin Patron jim nařídil, ať se na Hrad přemístí ihned. Tak se s Asterií chytli za ruce a ozvalo se prásknutí.

Ladislav a Hermiona přecházeli po komnatě jako lvové v kleci a čekali na společníky. Najednou se před nimi s prásknutím zjevil Draco s nějakou dívkou.

„Máme tu knihu, měl jsem štěstí, že se mi jí podařilo dostat. Každopádně už nám zbývá jen najít průchod a můžete se vrátit domů.“ Zmijozel vypadal nadmíru spokojeně, až se mu Hermiona musela smát. Vypadal jako malý kluk. Asteria si toho zjevně všimla taky a spolu s Angličankou se usmívala.

Draco se objal s Ladislavem a už bez úsměvu pátravě hleděl do králova obličeje. „Nedívej se na mě tak, zatím žiju, radši nám představ tu mladou dámu.“

Zmijozel si v duchu zanadával do nezdvořáků a už bral Asterii za ruku. „Tohle je Asteria, čarodějka z Pasova. Bývalá pomocnice v domě Schwarzů. Bez ní bych knihu lovil složitě.“ Dívka se ladně uklonila a zářivě se na všechny usmála. Podivila se, že Draco měl tolik taktu, že narovinu neřekl, že byla obyčejná služka. „A tohle jsou mí přátelé Hermiona a král Ladislav. Později tě zasvětíme do naší věci.“

Hermiona jí úsměv vrátila. „Ráda tě poznávám, jestli nám pomůžeš, budeme ti zavázáni.“