Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Cesta v Čase 1.

                         


Bylo prvního září a na nádraží King’s Cross se chystal Bradavický expres k odjezdu. Rodiny se loučily se svými ratolestmi a všichni bradavičtí studenti byli zvědaví, co je ve škole čeká.

Od poslední bitvy s Voldemortem a Smrtijedy uplynuly tři měsíce a po celou dobu se pověření kouzelníci snažili odstranit napáchané škody a dát školu znovu do pořádku.

Vlak se rozjel a panovala v něm všeobecně dobrá nálada, ale přeci jen se něco změnilo. Do Bradavic se vypravilo méně studentů, než bylo dříve obvyklé. Bohužel někteří přišli ve válce o život a také celá zmijozelská kolej citelně prořídla.

Ti kdo přežili, už nikdy nebudou jako dřív. Všichni si byli moc dobře vědomi, že dokázali překonat obrovské zlo a toto vědomí jim dodalo velikou sílu. Jak se později ukáže, tak tuto sílu budou někteří už velmi brzy potřebovat, protože na člověka stále čekají v životě obrovská překvapení, a když je někdo kouzelník s patentem na maléry, tak to platí dvojnásob.

Hermiona, Ron, Harry, Ginny a Lenka spolu seděli v kupé a vzpomínali na nedávné události, ale také se dohadovali o tom, jak budou Bradavice vypadat. Všichni hořeli zvědavostí, jestli škola bude opravená, ale přitom stále stejná nebo zda se restaurátoři odvážili něco změnit.

Když vlak zastavil na nádraží v Prasinkách, tak neviděli žádnou změnu. Všechno vypadalo stejně. Hagrid svolával prvňáky a pro ostatní studenty byly připravené kočáry. Jako by se nikdy nic nestalo.

Studenti o chvíli později vystupovali z kočárů u školy a ani tady zatím nebyly žádné známky změn. Stejně jako Prasinky, vypadaly i Bradavice nedotčeně.

„Nečekala jsem, že to tu bude takhle vypadat,“ řekla Hermiona. Ostatní souhlasně přikyvovali, a odpovídali na pozdravy ostatních studentů. Harry se rozhlížel kolem dokola a všechno se mu vracelo. „I když dali školu i okolí do pořádku, stejně mám pořád všechno, co se tu událo před očima.“

Postupovali ke vchodu do školy, všichni zamyšlení, když je najednou Lenka upozornila. „Pojďte se podívat, támhle něco je!“ Šli za Lenkou k místu, kde se už shromáždilo více lidí. Došli ke krásnému pomníku. Stál téměř u hlavního vstupu do budovy školy, byl vytesán z mramoru a měl podobu anděla s rozvinutými křídly a v rukou držel pamětní desku, na které byla vyryta jména všech obětí zlovůle. Kolem anděla rostly bílé růže a u nohou sochy hořely svíce. Všichni kdo stáli u anděla, nenacházeli slov, někteří nepokrytě plakali, jiní měli ve tvářích výraz hlubokého smutku a zamyšlení. Hermiona vykouzlila svíčku a zapálenou ji položila andělovi k nohám. Ostatní udělali totéž.

Pomalu se nasměrovali ke vchodu do školy. Vstupní hala vypadala neporušeně, nic se nezměnilo. Studenti se zvědavě rozhlíželi, ale zatím na žádné novoty nenarazili.

Harry, Hermiona a Ron se chystali vejít do společenské síně, ve které už téměř všichni byli, Ron ale kamarády zadržel. Všimnul si totiž Draca Malfoye, který nesměřoval s ostatními na večeři, ale postupoval po schodech nahoru někam do vyšších pater.

„Podívejte se na Malfoye, místo toho, aby byl rád, že nehnije v Azkabanu, se hned snaží zmizet, blbec jeden!“ Harry se také na Malfoye podezřívavě zadíval. „To není normální. Určitě má něco za lubem.“ Hermiona se zatvářila pochybovačně. „Třeba jen nechce lézt lidem na oči. Po tom všem co se stalo. Já bych se na jeho místě taky nechtěla ukazovat.“ Harry ale zakroutil hlavou. „Malfoy má určitě něco v plánu. Jdu za ním.“

Harry vykročil a kamarádi ho následovali. Ani neměli potřebu schovávat se pod neviditelným pláštěm, protože chodby byly liduprázdné a Malfoyovi stejně Harry chtěl rovnou skočit po krku. Jelikož se jim Malfoy ztratil z dohledu, tak Harry vytáhl Pobertův plánek a začali zmijozeláka hledat. Netrvalo dlouho a Malfoye našli. Nacházel se na chodbě v pátém patře a nehýbal se. Rychle k tomu místu vyrazili. Když už se k Malfoyovi blížili, tak raději zpomalili a snažili se, být úplně potichu.

Najednou zaslechli jeho hlas, jak vyslovuje jim neznámé zaklínadlo. Zpoza rohu zmijozeláka konečně i uviděli. Stál naproti dveřím s železným kováním, v ruce svíral hůlku a mumlal zaklínaldo.

Harry déle nečekal a vyrazil směrem k Malfoyovi. Ron s Hermionou ho následovali.

Za chvíli se stalo více věcí najednou.

Když Malfoy zahlédl Harryho a po chvilce i Rona s Hermionou, jak se na něj řítí, tak se vrhl na jím očarovávané dveře. Harry už byl téměř u Malfoye a chňapl ho za ruku. V té chvíli se dveře otevřely a Malfoy nehledě na to, že se ho Harry držel jako klíště, vletěl dovnitř a Harry s ním. Hned po Harrym do dveří vpadli i Ron s Hermionou. V momentu, kdy všichni vstoupili dovnitř, se dveře zabouchly. Všude kolem vládla neprostupná tma a celá čtveřice padla k zemi, jako by je někdo omráčil.

První se probral Ron. Otevřel oči a zjistil, že leží na zádech. Díval se do korun stromů. Pomalu otočil hlavou směrem doprava a uviděl zatím ještě bezvědomého Malfoye. Po levé straně leželi Harry a Hermiona, která se právě probírala.

Ron se vyškrábal na nohy a celý roztřesený došel k Hermoině. „Jsi v pořádku, Hermi?“ Ron pomáhal Hermioně do sedu. „Myslím, že mi nic není. Co se stalo?“ Hermiona se snažila vzpamatovat.„To bych taky rád věděl, asi Malfoye zabiju!“ Když se Ron ujistil, že Hermioně nic není, tak se vydal k Harrymu. Klekl si k němu a profackoval mu obličej. „No tak, Harry! Prober se!“ Po chvíli se konečně začal probouzet. Otevřel oči a podíval se přímo Ronovi do obličeje. „Kde to jsme? Něco mě tlačí mezi lopatkama…“ Harry se převalil na bok a Ron zpod něj vytáhl veliký kámen. „Kde jsme, netuším.  Hermiona je vzhůru, ještě musím vzbudit toho vola Malfoye a až ho proberu, tak ho zabiju!“

Harry se pomalu vytáhl do sedu a rozhlížel se kolem. Hermiona se pomalu blížila ke kamarádům a nakonec si dřepla s bezradným výrazem vedle Harryho.

„Seďte tady a já jdu za Malfoyem.“

Oba poslechli, zjevně na Rona ten přesun nepůsobil tak jako na ně. Jak tak seděli a rozhlíželi se kolem, tím divnější měli pocit. Byli ve smíšeném lese. Krásně to tam vonělo, stromy byly silné a zdravé. Slyšeli lesní zvěř a viděli hmyz, ale z dálky k nim doléhaly zvláštní zvuky. Znělo to jako troubení rohu, dusot koňských kopyt a vzdálený štěkot psů.

Ron si dřepl vedle Malfoye a vrazil mu pořádnou facku. Ten se s trhnutím probral a rovnou se pokusil zvednout na nohy, ale ty ho moc dobře neposlouchaly, takže skončil v pozici na všech čtyřech.

Ron se na Malfoye rozeřval. „Co jsi, ty pitomče, způsobil! Kam’s nás zatáhl, odpověz!“ Malfoy se rozhlédl kolem dokola a zašeptal. „Podařilo se mi to…“

„Co se ti podařilo?“ Ron byl rozzuřený čím dál víc. „Dostat se z Bradavic.“ Odpověděl  zmijozelák a rukou si přejel po obličeji. „Vy jste tady neměli být. Tohle jsem plánoval jen pro sebe!“

Harry se mezi tím vzpamatoval natolik, že došel k hádající se dvojici a řekl jim: „Měli bychom se schovat, protože nevím jak vy dva, ale my s Hermionou slyšíme, že se sem něco blíží.“

Jak to Harry dořekl, tak se Ron i Malfoy zaposlouchali a dali mu za pravdu. Štěkot psů i dusot koní se neustále přibližoval.

Ron popadl Hermionu za ruku a všichni se schovali do nedalekého nízkého podrostu. Zalezli právě včas. Ani ne po půl minutě nedaleko jejich úkrytu proběhl divočák. Nečekali dlouho a kolem nich se přehnala nejdřív velká smečka loveckých psů a pak jezdci na koních.

Koně klusali, takže bradavická čtveřice měla celkem dobrou možnost si jezdce prohlédnout. A čím déle si je prohlíželi, tím ve větším šoku všichni kromě Malfoye byli.

Na koních seděli samí muži. Harry jich napočítal třiadvacet. Oblečení byli ponejvíc do kůže. Někteří měli luky, jiní samostříly, všem v pochvách na boku visel lovecký tesák a pár mužů mělo meč. Průvod uzavírali čtyři sokolníci, kterým na kožených rukavicích seděli překrásní dravci. Muži občas promluvili, ale mladí kouzelníci jejich řeči nerozuměli.

Z úkrytu se odvážili vylézt až tehdy, když měli naprostou jistotu, že jsou lovci pryč. Harry s Ronem se vrhli na Malfoye. Vytáhli hůlky a mířili na něj. Zmijozelák ale jen klidně stál a usmíval se. Pak se posadil na nedaleký pařez a nehledě na to, že na něj mířily dvě hůlky, se rozesmál nahlas.

Malfoyovo chování vyvedlo trojici dokonale z míry. Ron i Harry nebyli schopni slova, a tak se iniciativy ujala Hermiona. „Můžeš nám vysvětlit, co se to děje? Tohle není náš svět! Ty víš, kde to jsme?“

Draco se přestal smát a zadíval se na Hermionu. „Tohle JE náš svět. Ale v jiné době. Neměli jste mě sledovat. Chtěl jsem zmizet. Jen já SÁM. Nikdo další tu neměl být. Nevím přesně, který rok se píše, ale jisté je, že jsme ve středověku.“

Nebelvírská trojice se po sobě nevěřícně podívala. Harry nevěděl, jestli se má smát nebo brečet. Ron vypadal, jako by měl každou chvílí omdlet a Hermiona se rozklepala.

Malfoy se zvedl z pařezu a odcházel pryč od třech opařených zachránců světa.

„Hej, Malfoyi! Kam myslíš, že jdeš??!“ Zařval Harry. Odpověď přišla okamžitě. Zmijozelák se otočil na Harryho. „Jdu se rozhlédnout po okolí a zjistit kde a v jaké době jsme. Já tu jsem vědomě a dobrovolně, ale vy se budete muset nějak dostat zpátky.“

Ron se ozval. „A ty nevíš, jak odtud zpátky?“  Draco pokrčil rameny. „Ne. Já nemám v úmyslu se vracet . Ale kvůli vám budeme muset pátrat.“

Otočil se od trojice a kráčel pryč. Hermiona se rozplakala. „Takže je možné, že se odtud možná domů nikdy nevrátíme. Neměli jsme ho sledovat!“ Ron se pokusil Hermionu utěšit. „Neboj, dobře to dopadne. Vždycky všechno celkem dobře dopadlo.“ Vzal Hermionu za ruku a pohladil ji.

„ Měli bychom se držet pohromadě. Malfoy nejspíš o středověku na rozdíl od nás něco ví. Jinak by sem určitě nechtěl zmizet. Nelíbí se mi to, ale asi ho budeme potřebovat.“ Hned jak Harry dokončil větu, vyrazil Malfoyovým směrem a Ron s Hermionou ho následovali.

Po necelé půlhodině chůze došli na kraj lesa a uviděli Draca, jak se opírá o strom a dívá se na cosi před sebou.

„Tiše!“ Napomenul nebelvírskou trojici a pokynul jim, ať jdou opatrně za ním.

Všichni čtyři stáli na kraji lesa, schovaní mezi stromy a pozorovali okolí. Ocitli se na dohled od nějaké velké vesnice či městečka. Všemu vévodil pohled na mohutný kamenný hrad s velikou baštou. Kolem hradu sedělo mnoho domů. Velkých i malých, dřevěných, hrázděných i kamenných. Na dohled byl také překrásný kostel s vysokou věží. Celé okolí bylo jako mraveniště, přestože byl podvečer, toto místo stále čile žilo.

„Máš už tušení, kde jsme a v jaké době?“ Zašeptal Harry k Dracovi. Hned se mu dostalo odpovědi: „Podle toho, jak jsou postavené domy, a lidé oblečení bych řekl patnácté století. Ale kde se nacházíme, nevím. Jisté je, že nejsme v Británii.“

Ron se zhrozil a Harry s Hermionou na tom byli stejně. „Jestli se máme vrátit domů, tak určitě musíme do Británie a do Bradavic.“ Když toto Harry vyslovil, bylo mu hned jasné, že je čeká těžký úkol. „Jak funguje kouzlo, díky kterému jsme tu? A jak jsi se dozvěděl o možnosti cesty časem?“ Harry se už nadechoval k další otázce, ale Malfoy ho nenechal domluvit.

„Tak zaprvé. Bradavice jsou nám k ničemu, protože ta cesta, kterou jsme právě použili, bude znovu otevřená až za sto let. Zadruhé. Máme doma obrovskou knihovnu. A v jedné zvlášť staré knize mi doslova padlo do oka pojednání o cestování v čase. Průchodů je několik. Jeden v Bradavicích, ale ten je nám k ničemu, další je v Bambergu, jiný na Falkensteinu něco je na Housce a poslední se nachází v Praze, ale nevím přesně kde. Když cestovatel najde bránu, vysloví zaklínadlo a je právě úplněk, tak se kouzlo podaří. Akorát že se předem nedá určit, kam se dostat.“

Všichni ho poslouchali a ani nedutali. „Cesta zpět teoreticky bude možná, ale musíme znát zaklínadlo. To, které jsem použil na cestu sem, platí pro cestu časem směrem zpět. Takže kdybychom zaklínadlo vyslovili v této době, přenesli bychom se ještě dále do historie. Jinak řečeno, dokud nezjistíme zaklínadlo pro posun v čase směrem dopředu, tak se domů nedostanete. Takže to je asi tak všechno a teď bychom si měli obstarat místní oblečení, ať nebudíme pozornost. Jo a Pottere, sundej si brýle.“

Malfoy se musel usmát, protože nebelvírští stáli jako solné sloupy a byli zjevně dočista mimo.

„Idiote! Ty to všechno bereš hezky v klídku, ale musíme mít plán! Tobě o nic nejde, ale my se MUSÍME dostat domů. Takže si nemůžeme dovolit chybovat! Jde nám o kejhák. Máme na najití brány měsíc a do toho se musíme snažit přežít, což asi nebude právě jednoduché!“ Harry se dostával do varu. Hermiona byla celá zoufalá, Harry se k ní otočil. „Zvládneme to, ale Malfoy nám MUSÍ POMOCT!“ Poslední slova Harry zakřičel a ostatní na něj udělali „pst“, protože se do jejich blízkosti přiblížili dva ozbrojenci. Všichni vytáhli hůlky do pohotovostních pozic.

Naštěstí si jich nevšimli. Draco natahoval uši. „Jsme v nějaké slovanské zemi, jejich řeč je slovanská a ten hrad před námi je mi povědomý. Už jsem ho viděl na obrázku.“

„Fajn. Jsme v zemi XY, nikomu nerozumíme ani slovo a máme jen měsíc na to, abychom se dostali domů. A budeme mít štěstí, když nás nikdo nezabije!“ Ron začal být rudý vzteky.

„Uklidni se, Weasley. Když na sebe nebudeme poutat pozornost a budeme opatrní, tak si nás nikdo nemusí všimnout. Měli bychom splynout s davem.“ Draco jediný byl nad věcí a ostatní to začínalo dost štvát.

„Takže se vydáme hledat bránu a zaklínadlo.“ Harry byl připravený hned vrazit. Draco ho ale zabrzdil. „Tak rychle to nepůjde. Musíme to tu nejdřív očíhnout, přece se nechcete dostat do ještě větší kaše, ne?“ To všechno Malfoy pronášel s takovým klidem, že ho ostatní už doslova chtěli zabít.

Hermiona situaci shrnula. „Takže tady zůstaneme nějaký čas, abychom toto místo poznali, našli zaklínadlo a bránu a do toho se budeme muset přemáhat, protože tě chceme uškrtit. Vypadá to na úžasnou výpravu, ze které možná nebude návratu!“

Harry byl netrpělivý a dokonale Malfoyem vytočený. „Tohle je báječný. Nezabil nás Voldemort ani Smrtijedi, ale nejspíš tady pojdeme na mor…“

„Prostě jste mě neměli sledovat. To máte za to. Já se nehodlám vrátit, ale pomůžu vám najít cestu domů, protože dívat se na ty vaše obličeje bych dlouho nesnesl. A taky ti dlužím pomoc, Pottere.“ Malfoy se rozhlédl kolem dokola. „ Už bude skoro tma. Měli bychom se někam schovat. “

Nebelvírští se tvářili odevzdaně i vzdorovitě zároveň. Ron se ozval. „Musíme si teda sehnat oblečení. Jeden z nás si obleče neviditelný plášť a obejde nejbližší domky. Třeba někdo suší venku prádlo.“ Hermiona se na Rona usmála. „Dobrý nápad, kdo to ale provede?“ Harry si vytáhl z hábitu plášť a držel ho v ruce. „Já tam jdu, za chvíli jsem zpátky. Kdyby něco, pošlu za vámi Patrona.“ A s těmito slovy si přes sebe přehodil plášť a zmizel. Hermiona za ním sykla: „Buď opatrný…“

Harry se dostal k prvním domkům po necelých pěti minutách chůze. Měl štěstí, protože hned u prvního domu bylo rozvěšené prádlo a na zápraží dokonce leželo několik párů bot. Harry boty popadl a začal rychle stahovat prádlo. Skládal si všechno trochu neobratně do náruče. Celá akce mu trvala asi čtvrt hodiny. Ke společníkům se vracel slušně obtěžkaný.

Sundal si plášť, všichni se ho trochu lekli, ale byli rádi, že se zadařilo. Začali si rozebírat oblečení a boty. „Tohle si na sebe nevezmu! Budeme v tom vypadat jako teploušové!“ Ron se rozčiloval na kamaše. Harry na ně také zíral trochu vyjeveně, ale Malfoy si odfrknul. Popadl kamaše, košili a pásek a zmizel za strom. Hermiona se snažila kouzlem zmenšit dlouhé šaty se živůtkem. Když se jí to podařilo, tak byla celkem spokojená. Šaty jí slušely. Ron s Harrym se uklidnili, když zjistili, že kamaše v kombinaci s košilí, která jim sahala do poloviny stehen, nevypadají nejhůř. Malfoy už byl celý ustrojený a zavazoval si pás. „Není to tak hrozný, ale ty si budeš muset, Pottere sundat brýle.“ Harry zlostně zíral na Malfoye. „Ty jsi geniální. A jak mám asi bez brýlí vidět, nevíš náhodou?“ Zmijozelák se rozchechtal. „Asi si budeš muset hrát na slepce, protože brýle si nechat nesmíš!“ Hermiona se soucitně podívala na Harryho. „To individuum má pravdu, zatím si je sundej, třeba něco časem vymyslíme…“ Harry rezignovaně rozhodil rukama a brýle si sundal a schoval do váčku od Hagrida. Ron to nijak nekomentoval, ale netvářil se nijak nadšeně.

Po chvíli se ozvala Hermiona. „Neměli bychom se k tomu domu vrátit a nechat na prahu nějaké peníze? Vždyť jsme ty lidi okradli…“ Ron s Harrym si o Hermi pomysleli, že je ztracený případ. Ale Malfoy pronesl. „Jestli chceš, aby ti usekli ruku za krádež, tak se k tomu domu vrať.“ Kluci raději spolkli jedovaté poznámky. Ron se zadíval směrem k městečku.

„Mám hlad. V Bradavicích by už bylo po večeři…“ Ronovi zakručelo v břiše. „Tak se půjdeme najíst. V hospodě aspoň zjistíme, kde jsme. Musíme si opatřit peníze. Bude stačit jedna mince a další si přičarujeme.“ Pronesl Draco. Hemiona se na něj hned obořila. „To je podvod! Stačí, že jsme ukradli boty a šaty. Snad ještě nebudeme čarovat s penězi! To tak!“ Hermiona byla celá načepýřená. „A máš snad lepší nápad, Hermi?“ Vzdychl Harry. Očividně neměla, a tak všichni ztichli. Ponořili se do svých myšlenek.

„Půjdeme. Už nebueme nic oddalovat.“ Ron vykročil první. Draco šel hned za ním. Hermiona popadla napůl slepého Harryho za ruku a také vyrazili.

Ulice v městečku byly osvětlené loučemi zapíchnutými v koších. Najít krčmu nebyl problém, jelikož bylo v jejím okolí živo. Ještě než vešli dovnitř, Draco je zarazil a začal šeptat. „Protože nevíme, kde jsme, tak nebudeme mluvit. Třeba tady nemají v lásce Angličany. Budeme se dorozumívat jen posunky.“ Všechno mu odkývali, a tak mohli dál pokračovat.  Krčma byla kamenná a velmi prostorná. V rohu místnosti byla pec a černá kuchyně. Sedělo se na dřevěných lavicích u dřevěných stolů. Bylo narváno a šenkýř s úsměvem naváděl čtveřici kamsi do zadních prostor krčmy. Draco využil toho, že se všude motá plno lidí a nenápadně jednomu chlápkovi vytáhl minci z váčku, který měl zavěšený u pasu. Šenkýř promlouval k novým hostům, oni ale jen pokyvovali hlavami a usmívali se. Když šenkýři došlo, že nerozumí, tak začal posunkovat směrem k puse a ukazoval na talíře a na korbely s pivem. Čtveřice mu všechno radostně odkývala.

Ron mlčení dlouho nevydržel. Opatrně, aby ho nikdo neviděl, vytáhl hůlku a použil zaklínadlo Ševellisimo. „Zatím jde všechno dobře. Ale musíme si najít taky místo na spaní. Ale když nemáme peníze, tak to bude problém…“  Ron začínal být zachmuřený. „Nebude.“ Ozval se Draco, vytáhl minci a položil ji na stůl. „Tys ji ukradl!“ Zasyčela Hermiona. „Budeme ji potřebovat. Je to groš. Jsme v českých zemích. Což je dobře, protože tady jsou hned dvě brány.“  S klidem opáčil Darco. Všem se viditelně zlepšila nálada. Byla to dobrá zpráva, dodala všem naději. A už ani tolik na Draca nezuřili. Kouzlem rozmnožili groše a pečlivě schovali.

Když po chvíli šenkýř přinesl krásnou voňavou pečínku a pivo, všichni se hned pustili do jídla jako vlci. Snažili se také něco z dění v krčmě pochytit, ale nerozuměli ani ň. Zaplatili večeři a ještě opět pomocí posunků vyzvěděli, kde se budou moci ubytovat. Šenkýř kouzelníky odkázal do vedlejšího domu, který sloužil jako hostinec. U jakési nerudné ženštiny si zaplatili dva pokoje. „Buď s Hermionou, měli byste mít trochu soukromí, já to s Malfoyem nějak přežiju.“ Prohodil Harry k Ronovi. Ten se zatvářil potěšeně i nerozhodně zároveň. „Díky, Harry. Hlavně se nenech Malfoyem vyprovokovat…“ To už ale Draco popadl Harryho za ruku a táhl ho do jejich poje. Akorát si popřáli s Hermionou dobrou noc a už Malfoy zabouchnul dveře. Harry hned z váčku vylovil brýle a zadíval se na zmijozeláka. Ten se už válel v posteli. „Poslyš. Vím, že jsme se celé roky nemohli vystát, ale tohle je hodně extrémní situace. Takže se k sobě budeme všichni chovat slušně.“ Draco zvedl hlavu a zamyšleně se zadíval na Harryho. „Uvědomuješ si, že mi teď komplikujete život? Já vás nenechám na holičkách, ale nemůžete čekat, že se k vám budu chovat, kdo ví jak mile.“ A s těmito slovy sfoukl svíčku. Harry si lehl do postele a vzdychl si. „Dobrou noc.“ Zabručel Draco. „Dobrou. Doufám, že nechytíme blechy…“ A s těmito slovy Harry usnul.

A tak začalo neobvyklé dobrodružství bradavické čtyřky.

 

TOPlist