Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Cesta v čase 2.

 

Harry se s leknutím probudil a instinktivně vytáhl hůlku. Malfoy s ním lomcoval a snažil se ho probrat. Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, kde je. Hlavou mu problesknul včerejší den, bohužel, nebyl to sen. „Co je, proč mě takhle budíš?“ „Dělej. Musíme vstávat, něco se děje.“ Draco odběhl k oknu a vyhlížel ven. Harry si nasadil brýle, aby se rozkoukal, bylo už světlo, ale stejně bylo na obvyklé vstávání ještě brzy.  Vstal z postele, došel k Dracovi a vyhlížel z okna spolu s ním.

Pod hostincem vedla hlavní cesta a právě se po ní pohybovalo veliké množství lidí a jezdců na koních. Draco zíral jako u vytržení. „Jsme v nebezpečí?“ Zeptal se Harry. „Myslím, že ne. Tohle je průvod. A ne ledajaký. Podívej, na to množství rytířů. Doprovázejí nějakého vysoce postaveného šlechtice. Páni!“ Draco otevřel okno dokořán a vykláněl se tak, že z něj málem vypadl. Harry ho chytil za košili. „Ty pitomče!“ „Pusť mě!“ Zavrčel zmijozelák. „ Tohle byl můj sen! To je královský průvod, podívej se na heroldy, nesou královskou zástavu!“ Harry to Malfoyovi věřil, stejně by nic nepoznal. Ale musel uznat, že to byla krásná podívaná. Lidé všude kolem nich se vykláněli z oken stejně jako Draco, v ulici bylo lidí ohromné množství a všichni mávali a evidentně králi provolávali slávu. Chtěli se urozených pánů alespoň lehce dotknout nebo pohladit jejich koně.

Harry pohlédl směrem doleva a uviděl Hermionu a Rona, jak se vyklánějí z okna vedlejšího pokoje. Zazubil se na ně a oni mu úsměv vrátili. Tohle byla krásná podívaná. Najednou si pomysleli, že toto místo snad nebude tak hrozné.

Naskytl se jim pohled na krásně vystrojené rytíře na koních, urozené dámy v kočárech, důstojně vyhlížející duchovní, mezi kterými byl i biskup. Ale samotného krále zatím nebylo nikde vidět. Jak tak průvod pomalu projížděl městem za doprovodu trubek a bubnů, najednou se část rytířů začala divoce rozhlížet kolem sebe. Zdálo se, že něco nebo někoho hledají. Jeden cosi zakřičel a celý průvod se zastavil. Lidé v ulicích netušili, co se děje, protože průvod do města zatím nevjel celý.

Každopádně ozbrojenci začali mezi sebou divoce gestikulovat. Po chvíli vypuknul dokonalý zmatek. Bradavická čtveřice netušila, co se děje. Raději zalezli zpět do pokojů.

Harry s Dracem šli do ložnice Rona a Hermiony. „Co se asi stalo? Jako by se z průvodu někdo vytratil.“ Pronesla Hermiona. „Jenom doufám, že to neznamená nic špatného…“ Zamračil se Ron. Harry se znovu zadíval z okna. „Na ulici je pořád dokonalý zmatek, vypadá čím dál hůř.“ Draco přecházel po pokoji sem tam. „Dokud se dění dole neuklidní, tak raději zůstaneme tady. Může se to různě zvrhnout…“ Draco se posadil na Hermioninu postel. „Už jsem si vzpomněl, jak se jmenuje ten hrad.“ A ukázal rukou k oknu, ze kterého byl veliký hrad vidět dobře. „Pernštejn. Znamená to, že nejsme v Čechách, ale na Moravě.“ Ron se s otráveným výrazem Draca zeptal. „A co to pro nás znamená? Řekni to stručně, nestojím o lekci dějepisu…“ „Neznamená to vlastně nic. Aspoň doufám. Protože pořád nevíme, co se píše za rok, tak nemůžu sloužit. Země Koruny české se dělí na víc území. Ale my se musíme dostat do Čech, kvůli pátrání po branách.“ Všichni zmlkli a poslouchali. V ulici stále vládl zmatek.

Draco se po půl hodině mlčení zeptal. „Mluvíte někdo jinak než anglicky?“ Harry se zakřenil. „Moje úžasná teta a strýc nikdy neměli touhu nějak investovat do mého vzdělání. Ve škole jsem sice chodil do hodin němčiny, ale žádná sláva to nebyla. Na jazyky nemám hlavu.“ „Ještě na mudlovské  škole jsem chodila na lekce němčiny. Šla mi dobře, ale asi si toho už moc nepamatuju. A navíc, tady by mi to k ničemu nebylo, určitě se hodně změnila…“ Hermiona si povzdychla. Draco se usmál. „Němčina se nezměnila tolik, že by nebylo ničemu rozumět. Výhodou starých kouzelnických rodin je, že dbají na tradiční vzdělání. Od mala do mě tloukli francouzštinu a němčinu. Tak se snad nějak dorozumíme. Spousta místních lidí bude německy mluvit stejně dobře jako česky.“ Ron prsknul. „Jen se z toho svého vzdělání nezblázni! Já taky pocházím ze staré kouzelnické rodiny a z mnohem lepší, než ty. Žádný odporný Smrtijed u nás nemá šanci!“

Malfoy vyletěl z postele a už na Rona mířil hůlkou. Ron samozřejmě také stál v pohotovostní pozici. Harry s Hermionou si stoupli mezi ně. „Tohle je poslední věc, kterou potřebujeme, nechte toho! Oba jste z úžasných a naprosto dokonalých rodin. Ale já pocházím z Peverellů, takže jsem nejvznešenější, tak toho nechte.“ Harry jen stěží dokázal udržet kamennou tvář. Hermiona vyprskla smíchy. Ale Ron s Dracem na sebe mířili dál.

 „Dokud Malfoy neuzná, že je odporný Smrtijed, tak mu nedám pokoj!“ Křiknul Ron. „Tak fajn. BYL jsem Smrtijed, ale lituju toho. A jeden z důvodů, proč jsem chtěl sem, je ten, že tady mi nikdo nebude celý život vmítat do ksichtu moji minulost! Umíš si vůbec představit, jaké to bylo? Kdybych Pánovi odmítl sloužit, tak by bez mrknutí oka zabil moje rodiče. Nebo by to donutil udělat mě! Tohle si neumíš představit! Nikdo se mě neptal, jestli chci být Smrtijedem!“ Malfoy byl úplně bez sebe.

Hermiona a Harry pořád stáli mezi Ronem a Dracem. Byli vyděšení, protože hádka se nevyvíjela dobře. Hermiona se snažila přimět oba mladíky k rozumu. „Tak dost! Všichni máme za sebou peklo. Ale teď musíme držet při sobě. Jinak všechno špatně skončí!“ Harry vyčaroval štítové kouzlo a tvářil se velmi napjatě.

Najednou k nim do ložnice kdosi vpadl jako velká voda. Kouzelníci na sebe mířili hůlkami a překvapeně pohlédli ke dveřím. Neznámý za sebou zabouchnul dveře a prudce oddechoval. Všichni čtyři rychle hůlky schovali a zadívali se na nevítanou návštěvu.

Neznámý byl mladý muž. Vypadal přibližně stejně starý jako bradavická čtyřka. Měl krásné zlaté vlnité vlasy, které mu visely téměř do poloviny zad. Oblečený byl jako šlechtic. Místní lidé by o něm řekli, že se odívá dle poslední burgundské módy. Tmavě hnědýma očima těkal po vyjukaných Angličanech.

Dal si prst na ústa. A prosebným pohledem dával ostatním najevo, ať ho neprozradí. Doslova ze sebe serval vínově-zlatý kabátec a nacpal ho do truhly, která stála mezi dvěma postelemi.

Bylo slyšet, jak někdo s okovanými botami dusá po schodech nahoru do patra, kde se nacházely hostinské pokoje. Hermiona chytila neznámého za loket a smýkla jím pod postel. „Honem! Harry, ty se s Dracem schovej pod druhou postel!“ Harry zaváhal. „A co ty s Ronem? Vždyť vy se tam už nevejdete a kouzla před tím klukem použít nemůžeme!“ „Neboj, hlavně dělej!“

Harry s Dracem poslechli a nasoukali se pod postel. Draco ještě sundal Harrymu brýle, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Hermiona popadla Rona a začala ho divoce líbat. Pak ho povalila na postel a začala z něj sundávat košili. Ron se trochu vzpíral, ale když ho Hermi nakopla, tak přistoupil na její hru. A udělal dobře, protože ozbrojenci rozrazili dveře, a když si všimli divoké dvojice před sebou, rychle se vypoklonkovali ze dveří.

Své pozice všichni opustili, až když v hostinci ustalo rachocení brnění a dusot okovaných bot. Dole na ulici byl zmatek pořád.

Zadýchaná Hermiona pustila Rona ze svěráku svých paží a omlouvala se mu. Ron ale nevypadal nijak nespokojeně… Zato Harry a Draco byli docela zdřevěnělí. Neznámý se také vyhrabal z úkrytu a zvědavě se zadíval na své zachránce.

Rozpačité mlčení prolomil Ron. Zaklepal si na hruď a jako by byl nově příchozí nahluchlý zahulákal. „RON!!!“ Mladík se pousmál, evidentně se mu ulevilo, že jsou jeho zachránci cizokrajní. Představil se s obřadnou úklonou. „Ladislav“. Draco otevřel pusu a vykulil oči, zdálo se, že mu každým okamžikem vypadnou z důlků a rozkutálejí se po podlaze. Mladík si toho samozřejmě všiml a zatvářil se nejistě.

Hermiona se povzbudivě usmála a představila nejdřív sebe a pak ukázala na Harryho a Draca. Pak znovu zavládlo mlčení. Ron se znovu odvážil ke komunikaci. „England“ a přejel rukou po ostatních. Ladislav pokýval hlavou a řekl „Österreich und Böhmen.“

Harry se zeptal. „Myslel to tak, že je napůl Rakušan a napůl Čech?“ Hermiona mu to odkývala. „Asi ano. Co si vybavuju, tak Čechy a Rakousko byly dlouho jeden stát, takže se lidé míchali, že je to tak?“ Stočila pohled na Draca. Ten měl na tváři pořád ten vykulený výraz. Ladislav obezřetně zmijozeláka pozoroval. „Jo, máš pravdu, Grangerová. Asi bychom měli Ladislavovi vyseknout poklonu a titulovat ho Vaše veličenstvo.“ Harry se rozesmál. „Co meleš? Přeskočilo ti?“Draco se naježil.  „Nepřeskočilo. Já na rozdíl od vás hltal odjakživa dějepis. Tohle je král! Vypadá jako na dobových podobiznách! Kdybyste je viděli, poznali byste ho hned taky.“

Nebelvírští civěli v šoku střídavě na Malfoye a Ladislava. „Nekecáš, že ne? Vypadá stejně starý jako my! A proč by král proboha utíkal?“ Harry byl nedůvěřivý. „Já vám nebudu přednášet dějepis. Zkrátím to.“ Draco se nadechl a spustil. „Král Ladislav Pohrobek se narodil jako dědic českého, rakouského a uherského trůnu. Jeho pradědeček byl Karel IV. Ale protože mu otec odešel dřív, než se Ladislav narodil a matka mu zemřela, když byl dvouletý, měl dost divoké dětství. Od smrti matky, královny Alžběty se stal terčem vysoké politické a mocenské hry. Nějakou dobu dokonce žil v podstatě jako rukojmí svého strýce Fridricha ve Vídni. Později se Ladislava ujal jiný příbuzný Ulrich. Ladislav se několikrát pokusil o útěk, ale nikdy se mu to nepodařilo. Teda, teď se útěk zjevně zadařil… Každopádně má zřejmě obavy, že ho někdo chce oddělat. Tomu bych se nedivil, protože Čechy jsou po nedávné revoluci, husitských válkách. V téhle zemi je většina lidí kališnického vyznání, kdežto Ladislav katolík. Tak si asi není jistý, co ho v Čechách čeká.“ Draco se odmlčel a zatvářil velmi smutně a krátce pohlédl na Ladislava, který seděl na posteli a zjevně se snažil pochytit něco z řeči jeho zachránců.

„Každopádně je to pro nás dost nepříjemná situace, nemám zdání, co pro Ladislava můžeme udělat.“ Hermiona byla vyvedená z míry. Dracovi se na tváři usadil smutek. „Bohužel pro něj nemůžeme udělat nic. Ladislav do Čech přesídlil v sedmnácti letech, aby převzal vládu. Ale zemřel dost nečekaně a narychlo během příprav na jeho svatbu s francouzskou princeznou. Psal se mám pocit 20. listopad 1457. Takže Ladislav má před sebou pár měsíců života tak jako tak.“ Ron se šeptem, jako by mu snad Ladislav mohl rozumět, zeptal. „To ho někdo otrávil nebo co se stalo?“ „Dlouho si všichni mysleli, že ho buď otrávili, nebo zemřel na mor. Ale teprve nedávno se přišlo na to, že měl rakovinu-leukemii. Nemám zdání, co si teď s ním počít.“ Draco pokrčil rameny a přešel k oknu.

Hermiona měla v očích slzy. Ladislav ji připadal sympatický a usídlila se v ní obrovská touha, pomoci mu. „Každopádně mu pomůžeme, jak to půjde. Když najdeme cestu domů, tak půjde s námi. Jestliže má tady zemřít, tak ho můžeme vzít s sebou!“ Draco zakroutil hlavou. „Nemůžeme měnit běh dějin.“  Hermiona mu pohotově odpověděla. „Vypadá to, že tady chtě nechtě strávíme několik měsíců a za předpokladu, že se nám podaří najít bránu, odchod naplánujeme na listopad a on půjde taky! Já mu pomůžu a vy se třeba postavte na hlavu.“

Draco, Harry a Ron raději Hermioně neodporovali. Harryho spíš napadlo něco jiného. „Ladislav míří do Prahy a tam někde je časová brána. Když se nám podaří dostat se do jeho přízně, tak budeme moct pátrat. Ale musíme mu opatrně říct, kdo jsme a že mu můžeme hodně pomoct a třeba ho i ochránit. Nebo se o to aspoň pokusit.“ Hermiona se rozzářila a Harryho objala. „Díky Harry! Skvělý nápad. Proti nemůže nikdo nic namítnout!“ A loupla očima po ostatních. Ron i Draco kývali souhlasně hlavami.

„Jak mu to ale řekneme?“ Znejistěl Draco. „Pro středověkého člověka je kouzelník osoba posedlá ďáblem…“ „Já bych zvolil postup ve stylu, ‚nebudeme se s ničím párat‘. Prostě ukážeme pár kouzel a on si to v hlavě srovná.“ Uzavřel debatu Ron. Harry protočil oči, ale zdržel se komentáře.

Draco najednou přistoupil k Ladislavovi a spustil na něj německy. Ostatní stáli a ani nedutali. Ladislav se zatvářil zděšeně, a když Malfoy vytáhl hůlku a vykouzlil odnikud kočku, usadil se mu na tváři výraz čiré hrůzy. Draco ale nepřestával do mladíka hučet, a čím déle zmijozelák vykládal, tím se Ladislavův výraz měnil k lepšímu.

Harry si nasadil brýle, neměl potřebu před Ladislavem hrát divadlo. Mladík na něj zvědavě pohlédl, ale už se netvářil vyděšeně. Ronovi i Hermioně se ulevilo.

Ladislav začal rychle mluvit drnčivou němčinou. Když skončil, tak se Draco obrátil na spolužáky s úsměvem. „Ten kluk má kuráž! Pomůže nám, když mi pomůžeme jemu. Jak je vidět, tak ho magie neděsí jako většinu mudlů. Mám pocit, že po tom, čím si prošel, ho kouzla nerozházejí… O jeho nemoci nic neví. Radši jsem mu nic neříkal. Ten únos budeš moct provést, Grangerová.“

„Kam teď?“ Zeptal se Ron. Malfoy odpověděl. „Musíme sehnat koně a pojedeme do Prahy na vlastní pěst. Ladislav říkal, že zná cestu nazpaměť, protože studoval mapy. A krom toho už jednou v Praze byl, takže nám bude užitečný.“

„Tak jo, koupíme koně. Ladislav půjde s námi, ale obleče si neviditelný plášť.  A taky mu splašíme obyčejné oblečení, takhle by buď pořád musel být skrytý, nebo bude jako pěst na oko. A taky musíme na nějaký trh pro jídlo.“ Ron začal plánovat, a protože měl dobré nápady, nikdo neměl námitky.

Vyšli z hostince, Hermiona se nenápadně držela Ladislava a pečlivě se rozhlíželi kolem. Ron naváděl už zase poloslepého Harryho. Pořád všude naráželi na rytíře. Prokličkovali z toho hrozného mraveniště. Dorazili na kraj městečka a uviděli ohradu s koňmi. „Ty jsou krásní!“ Vydechl Ron. Hermiona se zakoukala do bílé kobylky. Přistoupila k ohradě a pohladila ji po hlavě. Kobylka snesla její dotek. Zjevně si padly do oka. Po chvíli si čtveřice všimnul handlíř a už se hrnul k potenciálním kupcům.

Draco to zkusil na handlíře německy a měl úspěch. Po nějaké době si vedli pět koní i se sedly a ohlávkami.  Za koně nezaplatili ani groš, protože chlápek se všetečně vyptával, na co že potřebují pět koní, když viděl jen čtyři jezdce. Použili na chudáka paměťové kouzlo, nechtěli riskovat Ladislavovo prozrazení.

Ještě si opatřili zásoby jídla a byli připraveni na cestu.

Koně vyvedli až na kraj lesa. Tam si Harry konečně nasadil brýle a Ladislav sundal neviditelný plášť. Rychle si zakousli čerstvý sýr a chléb. Nacpali zbytky do sedlových brašen a všechno bylo připraveno na cestu.

Jediný, kdo uměl jezdit na koni, byl Ladislav. Takže musel ostatním ukázat, jak se vyhoupnout do sedla a naučil je základním ovládacím povelům. Kůň byl přeci jen jiný, než testrál. Když se celá bradavická čtveřice usadila, nic jim nebránilo vyrazit na cestu. Sice kouzelníci vypadali, že každou chvíli sletí jako hrušky, ale statečně se drželi. Pobídli koně do chodu a vyrazili do neznáma, vedeni mladým králem, který byl nakonec za toto dobrodružství nesmírně vděčný.

 

 

 

TOPlist