Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Cesta v čase 6.

 
 
 

Harry, Ladislav a Draco zapadli do stáje.

„I přes Neporušitelný slib si na Bohemunda musíme dávat pozor, vypadá dost nevyzpytatelně.“ Šeptal Draco.

Harry a Ladislav kývli na souhlas. „Znamená to, že on nám musí pomoct i proti své vůli? Jestli ano, tak chci být taky kouzelník, abych mohl lidi přimět k tomu, co chci já!“ Uchechtl se Ladislav. „Máš recht, píchne nám, a když ne, tak zemře.“ Ušklíbnul se Draco. Laco si mumlal pod vousy něco ve smyslu, že by nechtěl být v Bohemnudově kůži.

Ladislav s Dracem sedlali koně a chystali vysadit nahoru prvního Harryho.

Harry to už dál nevydržel a vypálil. „Jak ten člověk vypadá? Asi mi už hráblo, ale hlasem mi připomíná Snapea.“ Zmijozel strnul uprostřed pohybu, pustil třmen, pomalu se narovnal a váhavě odpověděl. „No já si ho až tak moc neprohlížel, ale souhlasím s tebou. Hlas má skoro jako Severus, ale vypadá jinak. Každopádně bude podle našich měřítek celkem mladý a nejspíš se mu nevede nejhůř.“

Ladislav netrpělivě poklepával nohou, považoval toto klábosení za zbytečné zdržování.

„Jestli chce Harry vědět, jak Bohemund vypadá, tak bys mu to měl popsat jednoduše, něco ve smyslu: dlouhé černé vlasy, černé oči, ostrý nos, bílá kůže, vysoká štíhlá postava, černé oblečení, hulvátské vystupování, ale toho si asi Harry všimnul… čeho si nevšimnul, je ten jeho úšklebek, za který bych mu rozkopal tlamu.“

Draco protočil oči, ale nijak Habsburkovu přednášku nekomentoval. Místo toho chytil Harryho a připravoval se mu pomoct vyhoupnout na koně.  Harry neprotestoval a tvářil se zamyšleně.

Ladislav svazoval svého grošáka s Harryho  hnědákem. Daco  měl na starost Hermioninu kobylku a Ronova ryzáka.

Vyjeli na nádvoří, ale na první pohled Bohemunda neviděli. Popojeli tedy směrem k východu a tam na ně muž čekal.  Stál ležérně opřený o vrata a hvízdal si.

„Jestli chceš, můžeš nasednout na jednoho z volných koní.“ Pronesl Draco svým typickým jedovatým tónem.

Bohemund tázavě vzhlédnul k Malfoyovi. „Nejsem mudla , abych využíval tento způsob dopravy, a můj dům se nachází nedaleko odtud, velmožové z Nemanic, Veličenstvo mi promine.“  Uklonil se a rázným krokem kamsi vyrazil, ostatní ho se skřípáním zubů následovali.

Po chvíli Bohemund zastavil před domem, ze kterého všem, kteří ho kdy viděli, dozajista přecházel zrak (tedy vyjma chudáka Harrho).

Draco stále seděl na koni, ale zaujal pozici v předklonu a ústa měl do „o“ a nevypadalo, že by někdy v dohledné době plánoval ústa zavřít.

Ladislav zíral podobně jako Malfoy s tím rozdílem, že si musel sesednout z koně, aby nespadl.

Bohemund bydlel v domě na konci ulice. Sousedy měl jen z jedné strany (staré polohluché a poloslepé manžele), jeho příbytkem ulice končila a dál už byla jen louka a nedaleký les. Budova to byla dřevěná, asi jednopatrová (blíže se to nedalo určit), vyhlížela dost chatrně a neustále povrzávala, na křivé střeše se kouřilo z komína. Oken měl dům přibližně šest.

Dále je nutno uvést, že celý dům byl obrostlý, včetně střechy. Čím, to Draco zatím nerozluštil, každopádně se k němu pomalu plížil jeden zelený úponek a chtěl se omotat kolem kopyta jeho koníka.

„Nech toho, Kunhuto, máme hosty!“ Křikl Bohemund a rostlinka se poslušně pustila kopýtka, nicméně zůstávala v pohotovosti.

Ladislav se oklepal a pomohl Harrymu sesednout.

Najednou se rozletěly domovní dveře a z nich vyletěl s řevem jako střela Ron, kterému sekundovala Hermiona. Když si všimli kamarádů, tak se k nim hned nahrnuli. Oba byli plní slámy a vypadali zmateně a šokovaně.

Z domu se linul kouř a divné zvuky.

Bohemund rychle dveře zabouchnul. „Co jste tam vyváděli?“ Zlostně civěl na Rona s Hermionou.

„My?“ Odfrkl si Ron. „Probudili jsme se v neznámém domě, ve kterém to vypadá hůř než u Hagrida, tak máme právo být mimo!“ Bohemund se zatvářil dotčeně. „Netuším, co je to Hagrid, nicméně jen díky mně vás včera nezapásli a neupálili a taky vám vedu zbytek sebranky a Veličenstvo, tak si laskavě výtky ohledně mého domu nechte pro sebe!“

Hermiona sklopila hlavu a zamumlala. „Asi jsme to včera přehnali, myslím, že je na místě vám poděkovat.“ „Aspoň někdo ocení mou pomoc. Tak abychom šli dovnitř, ne?“ Pokynul Bohemund.

„A kam dáme koně, nevidím stáj. Nebo s námi půjdou dovnitř a připojí se k naší společnosti?“ Ladislav pronášel slova jízlivým tónem a díval se na Bohemunda jako na odporného červa.

Oslovený povytáhnul obočí a pronesl. „Ovšem, jak jinak?“

Draco radši mlčel, jen kroutil hlavou. Bohemund sice byl podobný Severusovi, ale podle toho, co měl za krátkou chvíli možnost vidět a slyšet, tomuto muži nejspíš strašilo ve věži.

Harry se střídavě usmíval a snažil se rozeznat všechny zvuky. Každopádně se cítil v bezpečí, ani nevěděl proč.

„Já do toho domu hrůzy už nevlezu!“ Vypravil ze sebe zděšeně Ron.

„Neblbni a jdeme, nebudeme trčet na ulici!“ Zavelel Bohemund.

Vešli do domu.

„Nemám moc místa, tak se poskládejte, kde se dá.“ Bohemund mávnul rukou neurčitě po prostoru.

Přízemí domu tvořila zjevně jediná veliká místnost. Středu prostoru vévodila černá kuchyně. Nad ohněm viselo několik kotlíků. Všude voněly byliny, rozvěšené po celé šíři místnosti na provázcích. Na podlaze ležela sláma a pod nohama se všem proplétaly slepice a spokojeně si pokvokávaly, koně jim nevadili. Ostatně koně se tvářili podivuhodně spokojeně a klidně, jako by se ocitli na spřáteleném místě. Asi i proto, že v pravém rohu místnosti se už jeden oř nacházel a společnost mu dělala ovce a osel.

„Pusťte vaše přátele a sundejte jim sedla i ohlávky. Moje Růžena a Agáta jim ukážou cestu do zahrady.“  Draco se definitivně ujistil v dojmu, že se právě seznámili s cvokem. Nicméně poslechl a začal koně odstrojovat, Ladislav s Hermionou mu pomohli, Ron se krčil u dveří a snažil se nevidět pavouky, kteří byli všudypřítomní jako slepice. Kunhuta se plížila okny do domu. Harry používal svoje smysly, aby si mohl aspoň trochu představit, kde se právě nachází.

V levém rohu stál stůl, naprosto zavalený vším možným harampádím a kolem něj bylo rozmístěno šest židlí. Pod stolem ležel velký hnědý huňatý pes, který si zvědavě návštěvníky prohlížel. Na jedné z židlí seděla mourovatá kočka a na další seděl orel.

„Ty máš asi hodně rád zvířata, že?“ Celkem zbytečně ze sebe vysoukal dotaz Ladislav. Bohemund začal odklízet binec ze stolu. „Ne. Oni ke mně přilezli sami. Všechna zvířata, která se mnou bydlí, patřila mudlům a asi byla z mudláků tak otrávená, že se rozhodla žít s někým normálním. Dáte si něco k jídlu?“ Bohemund nečekal na odpověď a vytratil se z místnosti.

„Pojem normální se dá asi vysvětlit všelijak…“ Zabručel Ron a odhodlal se odlepit od dveří, hůlkou odháněl pavouky.

Ladislav navedl Harryho k volné židli. „Počkej, nesedej si!“ Zakřičel Láďa. Harry si totiž málem sednul na ropuchu. Žába se lekla a jedním skokem byla fuč. Habsburkovi se zdálo, že ropucha tiše promluvila, ale hlavu si tím nelámal, protože si začínal myslet, že v Bohemundově pastoušce je možné cokoliv.

Draco právě zkoumal obrovské množství lahviček s lektvary, které se nacházely v polici vedle černé kuchyně. Všechny lahvičky byly vzorně popsané. Že by nebyl úplný cvok? Podle popisků se Bohemund věnoval především léčbě. Draca napadlo, že by možná mohl pomoct Harrymu, jehož slepota byla nepříjemnou komplikací.

Hermiona se posadila vedle Harryho. „Probudili jsme se s Ronem nahoře v patře. Sice mě ještě teď bolí hlava, nicméně nešlo se nepodívat. Bohemund vlastní spousty knih. Nebyl čas je zkoumat, akorát jsem je v rychlosti prolétla a myslím, že nám můžou být užitečné.“ Harry se usmál. „I když máš kocovinu, tak tě zajímají knihy? Ty jsi vážně exot, Hermi. Každopádně je dobře, že se vás Bohemnud ujal, protože podle jeho slov to mohlo dopadnout všelijak.“ Hermiona se zavrtěla. „Hrozně se stydím! Já si z noci pamatuju jen útržky, možná je to tak lepší. Ron se v tomhle domě asi zblázní, pavouci lezou i v patře.“ Bylo jasné, že se o opilecké noci nehodlá bavit a Harry si jí nechtěl dobírat, protože by se pak mohla začít vyptávat na jejich zážitky…

Po chvíli se přátelé u stolu sesedli všichni, Bohemund stále něco kutil.

„Vyzná se v lektvarech.“ To byla první věta, kterou pronesl Malfoy. „A nahoře mu leží hromady knih s různými tématy.“ Dodala Hermiona. „Takže ON může být užitečný a důvěryhodný?“ Zeptal se s nevírou v hlase Ladislav. „Spousta čarodějů se na první pohled jeví jako blázni, ale můžou být v určitém oboru odborníky. To je fakt.“ Řekl Draco a bavil se pohledem na Ladislava. Ten bloumal pohledem po místnosti, pozoroval havěť a Kunhutu přibližující se ke stolu.

„Takže se k němu musíme chovat slušně a nenásilně ho dotlačit k pomoci. Určitě zná zdejší prostředí a mohl by vědět, kde přesně hledat brány na cestu domů. A taky je tu Ladislav.“ Harry se odmlčel. Nechtěl mluvit o králově nemoci a plašit ho. Stejně mu ale budou chtě nechtě muset říct pravdu.

„A taky tu jsi ty, Pottere. Třeba bude vědět, co dělat s tvojí slepotou. Nic se nedá slibovat, ale za zkoušku to stojí.“ Pronesl jako by nic Malfoy. Harry jen pokrčil rameny. Radši nechtěl doufat a pak být zklamaný.

„Nese se snídaně, pacholci a Veličenstvo!“ Zahulákal Bohemund a na podnosu nesl ke stolu hromadu neidentifikovatelné zeleně a džbán. Za ním se přihnala ovce Růžena a dožadovala se přídělu. Podnos hodil doprostřed stolu, sedl na židli a začal snídat, ve džbánu bylo mléko, které se samo začalo rozlévat do pohárků, co ke stolu přilétly. Jednou rukou krmil sebe a druhou ládoval Růžu. Ostatní zdráhavě vztáhli ruce k zeleni a opatrně ochutnali. Bohemund je pobaveně pozoroval.

Džbánek odcestoval k miskám pro kočku a psa, oba hned začali dobrotu chlemtat.

„Když mi o sobě řeknete víc, tak se pak budeme moct pustit do práce. Kdybyste totiž byli nějaká mrzká chamraď, tak by vás můj dům hned zlikvidoval a zvířata sežrala.“ Přejel pohledem všechny stolovníky, kteří strnule zírali hostiteli do tváře.

 

 

 

 

 

 

 

TOPlist