Všichni přežvykovali jako kozy nasekanou zeleninu, ale jediný Bohemund vypadal, jako že si jídlo vychutnává.

„Použil jsem na Veličenstvo nitrozpyt a vím, že vy nepatříte do této doby. Velmi pozoruhodné! Nevím o případech, kdy by se někomu podařilo brány času otevřít. Existují různá pojednání na toto téma, ale vy jste živoucí důkaz, že to jde!“ Bohemund mluvil, mezitím co si do úst cpal další sousta.

Draco, který už do sebe nedokázal vpravit ani ň, odpověděl. „Tato cesta byla můj nápad. Pocházím ze starobylé, čistokrevné rod…“ Ron mu pohotově skočil do řeči. „Z rodiny, kde jsou všichni až na výjimky černokněžníci a Smrtijedi!“ Draco zasyčel. „O to teď nejde Weasley! Chci Bohemundovi říct, že máme knihovnu plnou vzácných výtisků a byl mezi nimi i jeden, který pojednává o cestování  v čase. S podrobným návodem. Víme, kde hledat brány pro cestu zpět, tedy alespoň přibližně. Ale bohužel neznáme formuli, kterou je třeba vyslovit. No a s tím bys nám tedy mohl pomoct, když už jsi se nabídnul?“

Bohemundovi se rozzářily oči. „Jistě že vám pomůžu, je to ohromně zajímavé! Musíte mi ale říct všechno, co jste podnikli pro cestu sem. Věřím, že najdeme způsob, jak bránu otevřít. Chtěli jste si udělat výlet?“

Draco si odfrknul. „Ne. Bylo to naplánované jen pro mě, ale ostatní se na mě přilepili jako pijavice a víc se o tom nechci bavit.“

Bohemund mlasknul, ale dál se nevyptával. „No a co s tím má společného Veličenstvo?“

„Nic moc. Pomohli mi a už jsme spolu zůstali. Mám potíže s velmoži.“ Ladislav se napřímil a přísně pohlédl na Bohemunda.

„Dobrá. Každopádně se o tvém zmizení veřejně neví, jinak by všude vládnul dokonalý zmatek, Veličenstvo. Šlechta zjevně chce ututlat zmizení krále… Ale určitě tě hledají pověření vojáci. Já nechci žít v zemi, kde se neustále šlechta pere o moc. Tím že žiju blízko mudlům, se mě tyto záležitosti dotýkají. Navrhoval bych nepohodlné a nedůvěryhodné odstranit.“ Rozhodným hlasem pronesl Bohemund.

Ladislav trpce řekl. „Tak to bych musel nechat popravit skoro všechny velmože. To nejde. Mně by stačilo, mít kolem sebe pár důvěryhodných. Krom toho, nechci rozpoutat další revoluci.“

Všichni seděli u stolu zamyšlení. Věděli, že má Ladislav pravdu. Jenže taky všichni kromě Bohemunda věděli, že Habsburkovi zbývají jen týdny do konce života.

Mlčení prolomil Ron. „Bohemunde, mohl bys prohlédnout Harryho? Měl nehodu a od té doby nic nevidí.“

„Tak ty nejsi slepý odjakživa? Podívám se na to, ale nic neslibuju.“ Vstal a přešel k Harrymu, který seděl na druhé straně stolu. „Odvedu si ho nahoru do klidu, vy tady mezitím nikoho nezabíjejte, ani pavouky, zrzoune!“ Přísně pohlédl na Rona, který se chystal zašlápnout zvlášť velikého křižáka.

Hermiona si založila ruce do klína, hluboce se nadechla a spustila. „Ladislave, myslím, že bychom ti měli něco říct. Je ti jasné, že víme, co se dělo v minulosti. Tedy nejvíc toho ví Draco… Jsme tu už dlouho a musíme stihnout cestu zpátky co nejdřív ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli tobě.“

Zmijozel se vložil do hovoru. „Brány se otevírají jen o úplňku. Zbývá nám tedy čas do dvacátého prvního listopadu.“

Ladislav byl zmatený. „A proč to musíte stihnout hlavně kvůli mně? Já přeci s vámi nikam nepůjdu, jsem král! Vy se chcete všichni kromě Draca vrátit.“

Ron, Hermiona a Draco se po sobě podívali. Bylo jasné, že se nikdo z nich nemá k tomu, začít Ladislavovi vykládat krutou pravdu.

Nakonec promluvil Draco. „Podívej, nemůžeme měnit běh dějin. Ty se vrátíš ke dvoru a jeden z nás bude neustále s tebou, jako ochránce a až přijde čas, tak si pro tebe přijdeme a půjdeš s námi. Po jedenadvacátém listopadu tady nesmíš být!“

„Co to meleš? Proč tu nesmím být já…“ Ladislav zalapal po dechu a z tváře se mu vytratila všechna barva. V této chvíli byla Ladislavova inteligence výhodou i nevýhodou zároveň. Zašeptal. „Dál už se mnou dějiny nepočítají? Oddělali mě, že?“

Draco polknul, úplně mu vyschnulo v krku. „No nepočítají. Ale nezabili tě. Vážně jsi onemocněl a nikdo ti nedokázal pomoct. My bychom ti snad pomoct dokázali, když začneme s léčbou hned.  Ale jisté je, že dvacátého prvého listopadu král Ladislav zemřel. Jestli budeš chtít, tak odejdeš do naší doby. To je jediné, co ti můžeme nabídnout. Den tvé smrti je úplněk, prostě nahrajeme tvou smrt tak, jak to bylo a zmizíš.“

„Musím ven na vzduch.“ Ladislav se rychle zvednul a utekl do zahrady.

Malfoy se vyplašeně podíval na Hermionu. „Já nepatřím k citlivým lidem, ale neřekl jsem mu to zle, že ne?“ Kdyby situace nebyla tak vážná, Hermiona by se rozesmála. Takhle odzbrojeného Zmijozeláka ještě neviděla. Jak je vidět, tak doopravdy nebyl bezcitný bastard.

„Ne. Řekl’s mu to dobře. Vždyť jiná možnost nebyla a nikdo nechce slyšet o vlastní smrti. On si to v hlavě srovná a myslím, že půjde s námi.“

„POTTERE TY TUPČE!“ Ze shora se ozvala rána a Bohemundův řev, následovaný křikem Harryho. „OMLOUVÁM SE, JÁ NECHTĚL!“

Ron vyletěl od stolu první, Draco s Hermionou byli za ním v těsném závěsu.

Vpadli do horní místnosti, kde uprostřed stál třesoucí se Harry a po kolenou lezl Bohemund a sbíral své knihy, které byly poházené po pokoji. Celou dobu sprostě klel.

Harry začal přátelům vysvětlovat, co se stalo. Všichni na něj civěli, a jelikož je Nebelvír sjížděl vytřeštěným pohledem, usoudili, že léčba zabrala.

„Byla to nehoda, Bohemundovo kouzlo mě silou odhodilo a já to napálil přímo do knih…“ Víc nedořekl, jelikož se mu Hermiona pověsila kolem krku.

Ron Harryho poplácal po zádech a Draco jen zamumal, že je to skvělé a odešel dolů.

„Vyndej si z váčku od Hagrida brýle!“ Připomněla mu Hermiona, jakmile Harryho přestala škrtit.

Jmenovaný ale zakroutil hlavou. „Vidím bezvadně i bez nich! Jsem tvým dlužníkem, Bohemunde a ještě jednou se omlouvám za ten nepořá…“ „Sklapni, Pottere, a jestli chceš splatit svůj dluh, tak srovnej knihy!“ Zavrčel Bohemund a oprašoval si hůlkou hábit. „Sačilo použít pár kouzel, a vysát sraženou krev, to zvládne každý tupec, až na pár výjimek. “

Hermiona využila toho, že Ladislav nebyl v doslechu. „Poslyš Bohemunde, dokázal bys vyléčit i hodně komplikovanou nemoc? Mám na mysli smrtelnou nemoc.“

Bohemund se upřeně na Hermionu zadíval. „Kdo z vás je nemocný?“ „Ladislav a má zemřít. Jedenadvacátého listopadu.“ Pípla.

„Ach tak. Jenže nemůžete měnit dějiny.“ Začal vysvětlovat, ale Ron mu skočil do řeči. „My víme. Chceme ho vzít s sebou do naší doby, pokud si to on bude přát.“

Bohemund pokýval hlavou. „Prohlédnu ho. A měli bychom začít s plánováním, ztrácíme čas.“

Všichni kromě Ladislava se sesedli kolem stolu.

„Jestli máme být úspěšní, tak se musíme rozdělit. Ty Draco tu knihu, která pojednává o cestování v čase s sebou přepokládám nemáš?“ Draco zakroutil hlavou. „Hmm. A v této době už existovala?“ „Ano, pochází z roku 1140. Je psaná v latině a co vím, tak by teď měla být v Pasově.“ „Takže se tam pro ni někdo musí vypravit a asi to bude na tobě.“ Kývnul Bohemund. „No asi mi nic jiného nezbývá.“ Kousavě řekl Malfoy. A pomyslel si, že by ho to fakt nenapadlo, nebýt geniálního starodobého Snapea…

„Kde mají být další brány?“ Dál se vyptával Bohemund. „Na Housce a v Praze.“ Odpověděl Ron. „No tak se rozhodněte, kdo půjde hledat do Prahy a kdo na Housku.“ Bohemund se začínal plánováním bavit.

„Půjdu na Housku.“ Prohlásil Harry.

„A já do Prahy.“ Doplnil Ron.

„No já jsem vosk!“ Naježila se Hermiona.

„Nezapomeň, že taky někdo bude muset být s Ladislavem.“ Ozval se Draco. „Jakmile najdu knihu, tak se k vám připojím. A kromě toho, Ron bude v Praze přece taky!“

„Tak počkat! Já Hermoinu nenechám samotnou mezi intrikářskou šlechtickou sebrankou!“ Zařval Ron.

„Jsi hluchý nebo tupý, Weasley? Vždyť budeš v Praze a já pak taky!“  Nasupil se Zmijozel.

„Nejlepší co mužete udělat je, začít se hádat, jak důvtipné!“ Posměšně si odfrknul Bohemund.

„A když už jsme u toho rozdělování úkolů, kde budeš ty?“ Zeptal se Harry.

„No přece na Housce! Je to pekelné místo, nic proti tvým jistě dokonalým schopnostem, ale budu se ti hodit a taky ještě musím nějakou dobu sledovat tvoje oči.“Usmál se Bohemund, zatímco Harry by se nejradši zahrabal.

Ladislav se došoural ke stolu a sedl si.

Když si všimnul Harrho, tak se usmál. „Dopadlo to dobře, že?“ Harry přikývnul.

„Já s vámi půjdu, sice si to neumím představit, ale umřít nechci, takže nemám na vybranou. Jste moc hodní, že mi pomáháte.“ Vděčně se na všechny podíval.

„Když Veličenstvo dovolí, tak začneme s prohlídkou a rovnou naplánujeme léčbu. Dohodlo se, že ke dvoru půjde jako doprovod Hermiona.“ Bohemund vypadal zapáleně pro věc.

„Hermiona?“ Ujišťoval se Ladislav.

Najednou Draco vyletěl ze židle a začal drmolit. „Já mám vynikající nápad! A nikomu nebude divné, že se v Ladislavově blízkosti objevuje cizí osoba! Vždyť se máš ženit!“ Otočil se na Habsburka.

 „Tak to prr, Malfoyi!!!  Jsi cvok? Hermiona je MOJE!!!“ Ron byl rudý vzteky.

„Náhodou je to vynikající nápad! Hermiona se bude vydávat za Magdalenu z Valois, vybrali mi ji za manželku. A přísahám, že se Miony ani nedotknu!“

Ron se tvářil nakvašeně, ale ostatní souhlasili.

„Teď si pro změnu nahoru odvedu Veličenstvo.“ Bohemund vstal a Ladislav ho následoval. Bylo vidět, jak se mu třesou ruce. Angličané na Habsburka všichni povzbudivě mrkli.

Asi po dvou hodinách Bohemund sešel dolů a vypadal vyčerpaně.

Draco vypálil. „Tak jak mu je? Co jsi zjistil?“

Bohemund odpověděl otázkou. „Vy jste věděli, co mu je, že ano?“

Všichni souhlasně přikývli.

„On je nemocný už teď, akorát to na něm není vidět. Na cestu vám přibalím hromady lektvarů a bude je muset podle návodu pravidelně užívat. Něco budeš muset připravovat i ty čerstvé. Zvládneš to?“Bohemund se pochybovačně podával na Hermionu.

„Ovšem že to zvládnu! Nedívej se na mě tak nedůvěřivě!“ Prskla Hermiona.

Bohemund se zasmál. „Dobře, dobře! Já chci mít jistotu! Veličenstvo teď leží nahoře, není mu dobře. Dám ti instrukce. Pojď za mnou“

Bohemund si odvedl Hermionu k polici s lektvary a začali si vykládat.

„Tak se nám to pěkně hnulo, snad všechno zvládneme. Každopádně já jsem nadšený, že zase vidím!“ Řekl Harry a šel na zahradu.

Ron se začal shánět po něčem k pozdnímu obědu.

A Draco se vydal ke své brašně, hodlal hned druhý den ráno vyrazit do Pasova.