Zbytek dne strávili balením a finálním plánováním. Všem bylo jasné, že si nemůžou dopředu nic nalinkovat, vše bude záviset na dobré improvizaci.

Ladislav zůstal ležet, protože Bohemundův průzkum a první nápor léčby ho naprosto vyčerpaly. Nicméně se i tak spolupodílel na chodu věcí, hustil do Hermiony pokyny, jak se má správná princezna chovat. A Bohemund se uvolil, že dočasně změní Hermioniny  a Ladislavovy jazykové schopnosti, přeci jen by bylo divné, kdyby francouzská princezna mluvila česky a Ladislav by asi těžko během chvíle vypiloval svou češtinu do dokonalosti. Ladislav mluvil francouzsky v celku plynně, takže na veřejnosti mohli hrát dokonalé divadlo.

„A co já!“ Ozval se Ron. „Vždyť já francouzsky neumím, když se setkáme, tak si nebudeme rozumět!“Bohemund se na Rona podíval jako na malé dítě. „Ukážu vám kouzlo, které můžete použít, abyste si mohli měnit jazyky podle potřeby, myslíš, že jsem na to nepomyslel?“

Ron jen zabručel jakousi omluvu.

Večer všichni ulehli a spali jako na trní.

Ráno se za svítání první vzbudil Bohemund a začal obstarávat zvířata, kterým dosypával zásoby jídla. Nadělal u toho takový hluk, že by probudil i mrtvého a tak se všichni i s Ladislavem, kterému bylo líp, postupně vyrojili dolů do kuchyně.

Harry vykulil oči, když viděl, co Bohemund balí na cestu. „Nechceš mi snad říct, že s námi půjde i tvoje havěť?“ Bohemund dotčeně odpověděl otázkou. „A to tady mám všechny podle tebe nechat?“ Na to se nedalo nic říct, tak se radši Harry kousnul do jazyka a mlčel.

Draco už stál oblečený, s vakem přes rameno a chystal se přemístit. „Já mizím. Jakmile budu mít knihu, najdu si vás v Praze. Kdyby něco, pošlu Patrona. Můj Patron je sokol.“

Přešel k Habsburkovi a krátce ho objal, Ladislav byl trochu zaskočený, ale stisk opětoval. Bohemund šeptal něco o urážce královského majestátu.

„Opatruj se.“ Řekl Ladislav, když se uvolnil ze sevření. Draco jen kývnul na souhlas a s hlasitým prásknutím zmizel.

„Tak to bychom měli.“ Vydechnul Bohemund. „Vy máte také nejvyšší čas vyrazit.“ Pohlédl na Ladislava, Rona a Hermionu, kteří se přehrabovali v brašnách. „Já s Harrym půjdeme poslední, protože musím zabezpečit dům.“

Harry očima přelétl přes Bohemundovy vaky a nedalo mu, se nezeptat. „Kolik zvířat vlastně jde s námi a budeme se, doufám, přemisťovat?“

„Jistě že se budeme přemisťovat, jinak ztrácíme čas. Půjde s námi Borůvka, Alfréd a Habakuk.“

Podle toho, jak Bohemund sledoval pohledem zvířata, když je jmenoval, Harry usoudil, že Borůvka je pes, Alfréd orel a Habakuk kocour. Akorát nechápal, k čemu jim budou užiteční, ale aspoň že s sebou nepotáhnou ovci a slepice…

„Hermiono, kdybys potřebovala pomoct s Veličenstvem, tak za mnou pošli Patrona. Měli byste mít dostatečnou zásobu všech ingrediencí a lektvary, které budeš potřebovat čerstvé, začni připravovat a Veličenstvu podávat hned, jak to bude možné. Návod máš, tak dávej pozor.“ Bohemund mluvil nezvykle vážně a Hermiona horlivě přikyvovala.

„Budeme s Ronem ve spojení, jak to bude možné. Přemístíme se všichni společně a pak se rozejdeme. Ladislav se prostě vydal za svou budoucí ženou, která ho okouzlila, a on si jí odvezl. Snad nám to spolknou, když přijedeme sami bez doprovodu, jak se sluší a patří…“Hermiona odříkala naučený monolog a Ladislav protočil oči. „Prostě se tam objevíme a je to. Už se to stalo, že si z výpravy přivezl muž ženu, pošleme na oko list ke dvoru do Francie a sežerou nám to…“ Ladislav dořekl druhou část monologu.

Ron se celou dobu tvářil jako by žvýkal citrón, ale věděl, že prostě není na výběr, vyměnili si s Harrym nešťastné pohledy.

Najednou Harrymu svitlo. „Nebude lepší, když vám dám neviditelný plášť? Možná se bude hodit spíš v Praze.“ Hermiona se překvapeně na Harrho podívala. „Což o to, určitě by nám přišel v hod, ale tobě také!“ Harry ale zakroutil hlavou a usmál se. „My budeme s Bohemundem tak nápadní, že by to ani deset neviditelných plášťů nenapravilo…“ A už cpal relikvii do Hermionina vaku. „No tak díky, jsi poklad, Harry.“ A dala mu velkou pusu na tvář.

„Je čas, přestaňte se olizovat!“ Bohemund byl otrávený.

„No jo, abys se náhodou nepo…“ Zavrčel Ron, objal se s Harrym a po chvíli se už Ladislav, Ron a Hermiona drželi za ruce, každý měl u pasu zmenšený vak s věcmi a připravovali se na přemístění. Ladislava zapomněli poučit, co má dělat, tak byl chudák pekelně nervózní, ale nechtěl teď otravovat s otázkami.

Ozvalo se znovu hlasité prásknutí a Harry s Bohemundem osaměli.

Bohemund začal obcházet dům a mumlal zaklínadla. Harry zmenšoval jejich vaky a ty své si upevňoval za opasek.

„Půjdeme na zahradu a odtamtud se přemístíme.“ Zavelel Bohemund a Harry společně se zvířaty vyšel ven. Za chvíli bylo vše připravené a Bohemund strčil do Harryho náruče kocoura, zatímco na jeho ruce v rukavici seděl orel a ve druhé držel provaz od psa.

„Budeš nás muset přemístit ty, protože já nemám volné ruce. Nesmíme se objevit přímo v hradu. Přemístíme se na Mlýnský vrch, ten je nedaleko.“ Bohemund jednal s Harrym, jako s blbem. Ne ani tak obsahem slov, spíš tónem, jakým mluvil.

Harry neřekl nic, jen vytáhl hůlku a přemístili se.

 

 

Draco žuchnul do vody a sprostě zaklel. Stál po kolena v řece a nad sebou viděl pasovský hrad. Aspoň že se přemístil správně.

Vylezl na břeh a začal se hůlkou vysoušet. Rozhlížel se po okolí, ale v bezprostřední blízkosti nikdo nebyl.

Musí najít dům jeho předků. Sice musel pečlivě studovat dějiny Malfoyů a Blacků, ale nikdy by nepředpokládal, že bude muset své předky navštívit a ještě k tomu okrást…

Nadechl se a vyrazil do města. Bylo ráno a v ulicích se pohybovaly spousty lidí. Draco se snažil zorientovat, Pasov navštívil několikrát, ale přeci jen se město změnilo. Musel se dostat k domu, kde žili předkové Blacků v této době Schwarzů.

Blížil se k náměstí a dav lidí ho najednou úplně pohltil. Draco se nesen davem dostal až do středu náměstí, kde byla navršená hranice a u kůlu se v okovech zmítala jakási mladá žena. Všichni lidé kolem se dychtivě na podívanou, která se jim právě naskytla, dívali.

Pod hranicí přecházel církevní hodnostář a vynášel rozsudek. Hranici hlídalo asi deset vojáků. Dva kati s kápěmi na hlavě drželi zapálené pochodně.

Draco nastražil uši a poslouchal drnčivou němčinu.

„…jmenovaná se provinila spolčením s ďáblem a též je usvědčená čarodějnice a za to zaslouží trest nejvyšší…“  A dal pokyn katům. Ti současně zapálili hranici.

Draco si začal davem probíjet cestu co nejblíže k hranici. Po chvíli boje se dostal do první řady, ale to už hranice hořela skoro celá a dívka už ani nekřičela, stála jako socha a byla nesmírně vyděšená.

Malfoy věděl, že jestli něco hned neudělá, tak dívka uhoří. Připravil si hůlku a vyrazil k hranici. Vojáci ihned zpozorněli, ale on si jich nevšímal. Přemístil se těsně vedle holčiny. Stráže se snažili na Malfoye dosáhnout, ale oheň jim překážel. Kdosi začal střílet z kuše a kolem Dracovy a dívčiny hlavy létaly šípy. Dav se začal bouřit a situace se vojákům vymkla z rukou.

Draco rychle poklepal hůlkou na okovy a zašeptal. „Alohomora.“ A zámky okovů se otevřely. Popadl dívku za ruku a přemístili se. Nemínil se na hranici dál zdržovat.

Dopadli do vody, objevili se v řece pod hradem, na místě, kde se Draco objevil předtím.

Dívka se zapotácela a padla do vody, Zmijozel jí chytil pod paží a začal vytahovat na nohy. „Vzchop se, už jsi v bezpečí.“ Snažil se jí uklidnit a přitom mu vrtalo hlavou, co se to s ním stalo, protože dřív by ho nikdy nenapadlo někoho zachraňovat, zatracení Nebelvíři…

Dívka se klepala jako osika a visela očima na Dracovi. „Kdo jsi? Neznám tě, nejsi zdejší… Jinak bys mě nezachraňoval.“ A rozplakala se.

Draco upřímně netušil, co si s ní počít. Když by jí nechal, padla by znovu do rukou inkvizici, ale když by se jí „ujal“, tak by mu byla na obtíž.

Podíval se na ní a řekl si, že je moc hezká, i když mokrá a vyděšená. Začal jí hůlkou vysoušet. „Jak je možné, že tě chytili? Jsi jako já, nebo si jen na čarodějku hraješ?“

Fňukala. „Jsem jako ty, ale moje paní mi vzala hůlku a udala inkvizici. Je moc zlá, bojím se jí. Inkvizitor si pro mě přišel včera a hned mě odsoudili.“  

Dracovi to vrtalo hlavou, proč by jeden čaroděj udával druhého? „Co jsi udělala?“

Dívka se otočila k Dracovi zády a tiše odříkávala. „Jsem služka u rodiny Schwarzů a občas mám volný den. A to vždycky jdu navštívit rodiče. Jsou to mudlové a paní mi zakázala je navštěvovat. Jenže já mám rodiče ráda a tak jsem je chodila navštěvovat tajně a ona mi na to přišla. Jsem ostuda kouzelníků, nečistokrevná a ještě se bavím s mudlama…“ Touž se rozplakala naplno.

Malfoy stál jako sloup a v hlavě mu to šrotovalo. Byla to náhoda, nebo osud? Každopádně využije situace.

Stoupnul si tak, aby viděl dívce do očí a jemně jí vzal za ruku. „Mně nevadí, jakého jsi původu, znám dost čarodějů ze stejných poměrů, z jakých pocházíš ty. Není to žádná hrůza.“ Lhal, jako když tiskne, ale potřeboval si jí získat za každou cenu.

Podívala se na něj svýma velkýma modrýma očima a usmála se. „Já už myslela, že jsou všichni jako moje paní a její rodina. Jak se jmenuješ?“ Draco si uvědomil, že je krásná. Měla dlouhé černé vlasy až do pasu a něžný obličej. „Draco. A ty?“ Usmála se a mírně uklonila. „Asteria.“

Draco se na ní usmál. „Tak tedy Asterie, pomůžeš mi trochu?“

Bez zaváhání vypálila. „Ano.“