Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web

Cesta v čase 9.

            

 

Ladislav zvracel a motala se mu hlava. Ron s Hermionou po přemístění kontrolovali, jestli není nějaký mudla v dosahu, ale vzhledem k tomu, že trčeli v naprosté tmě, nebylo pravděpodobné, že na někoho narazí. Kouzlem lumos osvítili prostor.

 Hermiona při přemísťování myslela na podzemí Pražského hradu no a tak se ocitli ve sklepení. „Páni! To je vinný sklep!“ Ron začal prohlížet uložené lahve. Hermiona se ujišťovala, že Ladislavovi nic není, když ji ujistil, že je v pořádku, začala se upravovat.Bohemund jí sice odkudsi „vyčaroval“ překrásné šaty, ale teď byla bezradná, protože nevěděla, jak se co zavazuje a co kam patří.

Když Ron viděl, jak Hermiona zápasí s vakem a souká z něj honosné šaty, cítil se celý nesvůj. „Nechceš s tím pomoct?“

Hermiona popuzeně zavrčela. „Nejsi komorná a pochybuju, že víš, jak se to váže. Měla jsem si je obléct už u Bohemunda, ale bála jsem se, že bych si je při přemisťování mohla poškodit. Nikdy jsem nic tak drahého na sobě neměla.“

Mezitím se Ladislav oprašoval a ujišťoval, že není nikde špinavý. „Já mám sice zkušenost spíš dámy ze šatů vysvlékat, ale myslím, že ti dokážu pomoct se i obléct.“  Ron vrhnul na krále pohled naprosto vražedný, ale Ladislav přistoupil k polonahé a studem rudé Hermioně a začal jí šaty v zadu zavazovat. Ron se vnutil do role jakéhosi věšáku, což se nakonec ukázalo velmi užitečné.

Po víc jak půlhodinovém boji stála před Ronem a Ladislavem princezna Magdalena z Valois. Oba mladící na ní zírali jako na nějaký poklad.

Hermiona si připadala dost hloupě, když na ní tak oba zírali. „Tak abychom šli, ne?“ Pánové se vzpamatovali, posbírali vaky, Ron je zmenšil a namířili k východu ze sklepení.

 

 

 

„Bravo Harry, byl jsem přesvědčený, že nás přemístíš někam míle daleko od Housky!“ Bohemund se Nebelvírovi uklonil a ukazoval na hrad.

Harrym lomcoval vztek. Jestli ho ten magor hodlá neustále popichovat, tak se už vážně neudrží, nehledě na to, že mu vrátil zrak. Pustil kocoura a stejně jako Bohemund, zíral na hrad.

„Umíš zpívat?“ Harry se na Bohemunda nechápavě zadíval. O co mu jde teď?

„Cože?“ Tohle byl zlý sen. Bohemund nečekal na Harryho odpověď a vyndal z vaku šalmaj a tamburínu, kterou rovnou vecpal Nebelvírovi do ruky.

„Napadlo mě, že se do hradu vloudíme jako potulní hudebníci!“ Na Bohemundově tváři se usadil jakýsi fanatický výraz.

„No tak na to zapomeň! JSME KOUZELNÍCI!!! Já si nebudu hrát na hudebníka ani na nic jiného!“ Harry kroužil kolem Bohemunda jako vosa.

Jenže Bohemund nebyl Harryho výstupem vyvedený z míry ani náhodou. „Ano, já si všimnul, že jsem kouzelník, jenže to není všechno. Hrad je hlídaný a přemístit se jen tak bez přípravy dovnitř nemůžeme. I kouzelníka můžou polapit mudlové. A do sklepení Housky by se přemísťoval jen blázen. Hradní pán se rád baví a tak máme možnost vloudit se dovnitř a pak začít slídit.“

Harry přestal obcházet Bohemunda a pozvedl tamburínu, kterou stále svíral v ruce. „Jenže já neumím hrát na tohle a písně z téhle doby neznám. Myslím, že po mém výstupu by mě hned nechali setnout…“

Bohemund krátce přemýšlel a pak se vítězoslavně usmál. „Nevadí, nevadí! Mám jiný nápad. Na hudebníka si tedy budu hrát já. Z tebe uděláme cvičitele zvířat. Já můžu hrát a ty ukážeš, co moje zvířata umí.“

„Já nikomu nedovolím, aby mi rozkazoval, co mám dělat!“ Ozvalo se popuzené zakvákání odkudsi z Bohemundových šatů a o chvíli později na zem skočila veliká ropucha.

„Ty malá odporná zelená, potvoro budeš držet tlamu, jinak si z tebe udělám polévku!“ Štěknul Bohemund a Harry se smířil s tím, že jestli najdou bránu a nikdo je dřív nezabije, tak to bude největší úspěch jeho života.

 

 

 

Když Asteria vypadala klidněji, svěřil se jí Draco, že mu rodina Schwarzů ukradla jistou knihu a on jí musí každým pádem dostat zpět. Věděl, že mu z toho lhaní asi bude zle, nicméně neměl na výběr. Nejhorší ale bylo, že mu Asteria každé slovo věřila.

„Musíš mi říct, jaké mají zvyky, kolik lidí v domě bydlí, kdy kam chodí, kdy usínají a kde v domě je knihovna. Vloupu se dovnitř a knihu vezmu.“ Klidně vysvětloval Draco.

Asteria ho dokonale zaskočila, když prohlásila, že půjde s ním. „Znám dům dokonale a pomůžu ti! A taky bych si odtamtud chtěla odnést své věci, sice nemám žádný cenný majetek, ale chci zachránit to, co mi dala maminka. Pokud tedy všechny moje věci paní nezničila…“ Znovu natahovala, ale nerozplakala se.

„Nejlepší to bude v noci, protože pán tráví večery mimo dům. A paní bývá zalezlá ve svých pokojích. Knihovna je naštěstí v jiné části domu. Jejich syn Antonius studuje v Bambergu a tak v domě nikdo další není.“ Asteria vypadala nadšená pro věc.

„Co skřítci a jiní sloužící?“ Draco si říkal, kde se v té holčině bere taková odvaha.

„Paní skřítky nesnáší. Já byla jediná služka, ale je možné, že už přijala někoho nového. Na to si budeme muset dát pozor.“ Pokrčila rameny Asteria.  

Draco jen potřásal hlavou. Vytáhl z vaku plášť a podal ho dívce. „Zabal se do něj, jednak ti bude teplo a dobře se schováš. Do večera je času dost. Víš, kam bychom se mohli vrtnout?“

Chvíli přemýšlela a pak vypískla. „Můžeme jít za mou babičkou, bydlí nedaleko města a před paní jsem o ní nikdy nemluvila. Domů se vrátit nemůžu, ještě by ublížila rodičům. Přemístíš nás tam?“

Zase se podíval do těch jejích modrých očí a byl by jí ochotný odkývat cokoliv.

 

 

 

Ladislav, Hermiona a Ron se vyrojili za hradbami. „Kde to k čertu jsme? Přehoďte přes sebe neviditelný plášť, jste jako pěst na oko!“ Ron bručel, ale měl pravdu. Jenže Vzhledem k velikosti Hermioniných šatů se s Ladislavem k sobě museli mačkat jako sardinky a stejně občas šaty zpod pláště čouhaly. Hermiona taky měla strach, aby si neponičila účes, vlasy měla úhledně spletené pod síťkou.

„Já tedy vyrazím hledat bránu a vy se nějak dostanete do hradu, jo?“ Ujišťoval se Ron. „Jo.“ Vyštěkl královský skoro-pár najednou. „A pošlu vám o půlnoci Patrona, jo?“ Na zrzkovi bylo vidět, že se s Hermionou nechce rozloučit, ale co se dalo dělat. „Jo.“ Odpověděla, vyklouzla zpod pláště, objala a políbila Rona. „Běž už.“ Zašeptala a rychle se od Rona otočila, aby neviděl slzy v jejích očích.

Ron jen neurčitě mávnul a pomalu jim mizel z dohledu.

Ladislav s Hermionou se plížili podél hradeb a toužili se ke vchodu do hradu dostat co nejdřív.

Hermiona si uvědomila, že zatím nezměnila jejich jazykové schopnosti a tak rychle mávla hůlkou a udělala ze sebe definitivně francouzskou šlechtičnu no a Ladislava vrátila k jeho hrůzostrašné češtině a perfektní němčině. Ještě že do Ladislava tloukli i latinu a francouzštinu, jinak by se dorozumívali velmi obtížně.

Stáli u hlavní brány. Všude kolem byli ozbrojenci a poslové jezdili sem a tam. Ladislavovi najednou připadalo hloupé a nebezpečné, že by se měl zjevit jakoby nic před bránou. Radši Hermionu zatáhl trochu stranou a začal jí šeptat.

„Půjdeme rovnou dovnitř. Na vysvětlování bude času dost pak. Navykládáme velmožům, že jsem si tě přivezl v noci potají a že jsi byla unavená po cestě a tak. Souhlasíš?“ Hermiona se podívala na Ladislava, který byl bílý jako stěna a kolem očí měl černé kruhy. „Souhlasím. Tys tu už byl, tak mě veď a až dojdeme do tvých komnat, tak ti připravím lektvar.“ Ladislav se jen smutně pousmál, vzal Hermionu za ruku a znovu vyrazili.

 

 

 

Harry Potter měl na sobě kožené nohavice, kožené vysoké boty, bílou šněrovací košili, halenu, plášť, na hlavě koženou čapku a na ruce mu na silné rukavici z kůže seděl orel, který musel přetrpět s čepičkou na hlavě své ponížení. Ve druhé ruce držel Harry psa.

Bohemund vypadal jako potulný bard v dvoubarevných kamaších, haleně s čapkou a na rameni mu seděl kocour. Sebevědomě si to rázoval k Housce. Harry se za Bohemundem nejistě šoural a každou chvíli otáčel, protože mu v patách neustále nadávala ropucha. A orel vypadal, že by jí rád sežral.

U hradní brány stáli na stráži jen dva ozbrojenci, ale i Harrymu bylo jasné, že je hrad dobře hlídaný.

Oba strážci si Harryho s Bohemundem pečlivě prohlíželi a po chvíli se jeden zeptal. „Chcete pobavit hradního pána?“

Kocour z Bohemundova ramene seskočil, čaroděj se uklonil a spustil. „Pravdu díš, já a můj společník bychom rádi dopřáli zábavu tvému pánovi, zajisté nebude litovat!“ Vytáhl šalmaj a začal hrát. Harry musel uznat, že je Bohemund dokonalý divadelník.

Stráže otevřeli bránu, a aniž by přestal hrát, Bohemund vstoupil na hradní nádvoří. Harry nenápadně chytil ropuchu a strčil si jí do kapsy, následoval druhého čaroděje.

„Počkejte tu, za chvíli se dozvíte, jestli má pán o vaší společnost zájem.“ Prohlásil jiný voják a odrázoval dovnitř hradu. Bohemund stále hrál a nedával na sobě nic znát. Zato Harry se na nádvoří, kde byla hromada ozbrojenců, necítil dobře ani náhodou a nedokázal se přetvařovat.

Po čtvrthodině se na nádvoří objevil jakýsi muž, který nebyl na první pohled ozbrojen. Zastavil se před čaroději a úlisným tónem jim sdělil. „Pán vás již očekává!“ Pokynul rukou, aby ho následovali.

 

 

 

 

TOPlist